Zdá se mi, že aktuální album Sto zvířat se tentokrát pevně drží ska a reggae a příznačné swingující orchestrálky či najazzlé chansonové balady, které kapela vyšvihla v minulosti, zde nejsou příliš zastoupeny. To však není na škodu. Lyrický jazyk zde nachází svoji polohu v přirozenějších sděleních, ze kterých opadá v minulosti mnohdy až přebujelý poetismus. Všechny texty pocházejí z pera textaře a scenáristy Tomáše Belka.
Hned od prvního tónu lze samozřejmě poznat, že se jedná o Sto zvířat. Signifikantní dechy leží na skankující kytaře a zvuku rhodes kláves v pozadí. A kapela tak pokračuje v nejlepší tradici karibské hudby v českém prostředí. Bezstarostný text o stárnoucích lidech, který skrze obrazy držkopádů s teploměrem v podpaží sděluje humorné závěry introspekce vlastního věku: „Musíš zešílet – dokud noc je ještě mladá, což teda o nás už se říct nedá.“ Takové je entrée do „noční desky“ v podobě písně Noc je ještě mladá.
I druhá skladba se nese v nejlepším duchu jamajské dechovky, nepředstavuje žádnou složitou kompozici a jednoduchý text na populární téma lásky je zde odbaven s lehkostí dopadajícího pírka. Následující Holka, drž se při zdi v sobě nese dědictví temnějšího, řekl bych pražsky-českého ska plného referencí na povídačkové legendy zjevující se po setmění a depresivní nálady, která se cmrndá po ranních nálevnách. Produkce vokálu Jany Jelínkové a hlášení efektované reverby vytvářejí takřka válečný dojem rozstřílených amplionů rozvěšených v temné čtvrti města.
Následuje až ironicky veselá a pro humor Sto zvířat typická píseň Bylo to jedovatý, která překvapivě poetickým textem mapuje cestu několika vlastních já. Pomalá houpačka v reggae rytmu Duchaři stojí na hlase Jany Jelínkové a vybrnkaném kytarovém partu ve stylu sluneční kytary Jimmyho Cliffa. Sice nese obrazy humorně pojaté definice reinkarnace – bohužel v kontextu desky a smutných událostí posledních týdnů působí asi nejvíc depresivně. Jméno dali albu zběsile rychlí Noční ptáci, kteří v rockabilly pojetí vypráví klasický nočně noirový příběh s ohromně silným refrénem, jakých známe z tvorby Sto zvířat mnoho. Aranže skladby jsou až výpravně filmové. A řekl bych, že skladbu můžeme s klidem zařadit mezi nejvýraznější hity z předchozích desek. Provazochodci tematicky kradmo sledovali Noční ptáky, avšak hudebně se jedná spíš o rozjásanější kousek. Obraz provazochodce balancujícího nad barevnou svítící reklamou, jako by znovu vypadl z bestiáře nočních městských legend.
Že je deska věrná svému názvu, potvrzuje i tematicky navazující píseň Na střeše; instrumentálně nenápadná noční melancholie o kocourovi, který je napůl ptákem, v představách zpívající dámy – napůl kočky. Píseň i díky oné zvířecí personifikaci připomene jeden z největších hitů kapely, Dámu s čápem.
Elementární reggae rytmus skankující kytary Jakuba Červinky s textem Tomáše Belka v písni Kámoši spíš trpce rezonuje se smutnými událostmi smrti kapelníka Jana Kaliny. Jsme jedné krve se opět navrací k ironií prosáklé sondě po vyloučených, nocí oděných postavách pasáků, flákačů a zlodějů. Mimo tradičně pojatý dechový lead se zde zjevuje perfektní kytarové sólo a v závěru písně pak sborová recitace evokující rap jen za doprovodu holého beatu bicích.
Vánoční píseň nejdřív se žoviálností Pavla Bobka představí téma osamocených Vánoc, v průběhu písně se však zpočátku ironicky truchlivá balada o samotářích změní ve skutečnou vánoční swingující píseň jako od Binga Crosbyho v doprovodu the Andrews Sisters. Je to perfektní závěr desky, která, i přestože přichází v těžkém období kapely, snad předznamenává pokračování.
Verdikt: 80%
Noční ptáci jsou od prvního poslechu pevnou součástí velmi bohaté diskografie výjimečné kapely, která by jen stěží na české scéně hledala žánrovou konkurenci. Smutek po odchodu Jana Kaliny se rozplývá v důvěrném objetí, u něhož se pozůstalá kapela pokoutně usmívá na své fanoušky. A šéf Zvířat může shlížet na své dílo z nebeských výšin s patřičnou pýchou a radostí.