Obrázek k článku RECENZE: Nejméně osobní, ale nejvíc taneční. Divoká Ellie Goulding je zpátky ve hře
| Michael Švarc | Foto: Universal Music

RECENZE: Nejméně osobní, ale nejvíc taneční. Divoká Ellie Goulding je zpátky ve hře

Pátá studiovka Ellie Goulding je protijedem na pandemii. Vznikala sice v jejím průběhu, ale určena je pro současnost. Není introspektivní, ale míří ven. Zvukově vychází hlavně z diska a osmdesátých let obecně, svými hymnickými popovými refrény zve na taneční parket. A je to asi nejdivočejší jízda, kterou zpěvačka posluchačům zatím přichystala.

Ellie Goulding měla vždy cit pro silné a chytlavé refrény, ale pořádný sólový hit neměla na kontě v podstatě od Love Me Like You Do. A to už je nějakých osm let. Album Higher Than Heaven je potenciálních hitů plné, ačkoli v žebříčcích v podstatě neboduje. Je to docela záhada, protože deska jede na vlně, kterou před třemi lety spustila Dua Lipa svou veleúspěšnou studiovkou Future Nostalgia. Také Ellie Goulding tentokrát vsadila na přímočaré disko, i když ne vždy tak nablýskané a opulentní. I tak je ale z hlediska zvuku a aranží masivní.

Zpěvačka uvedla, že je Higher Than Heaven její nejméně osobní deskou. Jsou to docela odvážná a na dnešní dobu atypická slova. Ze spojení „moje nejosobnější deska“ se totiž už stala docela otřepaná fráze, která má vzbudit pocit výjimečnosti. Není to samozřejmě pravidlo. Ellie Goulding ale vyslovením naprostého opaku dává znamení, že jí tentokrát nejde o hluboká témata, jako spíš o ryzí zábavný pop, u kterého netřeba dumat a přemýšlet. Zkrátka vypnutá hlavička rovná se krásná hlavička, jak prohlásila jedna česká komička.

Introspektivní bylo navíc zpěvaččino minulé album, na němž se snažila představit svou novou hudební identitu. Dopadlo to všelijak, ale z hlediska zvukové celistvosti je Higher Than Heaven někde úplně jinde. Vlastně je vůbec nejsoudržnější ze všech desek, které má Ellie Goulding na kontě.

Je to šťavnatý, umně vystavěný a dobře naservírovaný taneční pop, který se zdržuje lkavých a romantických balad. Ku prospěchu věci. Kvůli koncepci alba by jakékoli vybočení z dynamiky působilo až nepatřičně. A to, že není deska osobní, určitě neznamená, že je odfláknutá. Naopak. Takhle přímočarých popových alb, jež by si držela kvalitu prakticky v každé písni, je v současném mainstreamu spíše poskrovnu.

I když Higher Than Heaven těží hlavně z osmdesátek, nedá se říct, že by se Ellie Goulding jen vezla na vlně trendu, který v posledních letech pronikl do hudby tak masivně, že ho nelze minout. Zpěvačka vždy snoubila synthpop s velkými klenutými refrény a od toho neupouští ani tentokrát. Jenom se žánrově posunula, ale nekopíruje a ani nedělá nic, co by jí nebylo vlastní. Naopak, hudebně je zpátky na vrcholu, ať už se svou sólovou tvorbou dobývá žebříčky, či nikoli.

Verdikt 80%

Higher Than Heaven je nejkompaktnější deska, kterou má Ellie Goulding na kontě. Není sice hudebně objevná či unikátní, ale je nanejvýš zábavná a energická. A to jako důvod k poslechu úplně stačí.