Pomineme-li politická témata, tak se tvorbou U2 jako červená nit táhla snaha zkoumat lidské city a touhy. Vzpomeňme třeba na alba Boy z roku 1980, Pop z roku 1997 nebo Songs of Innocence z roku 2014, jejichž spojovacím prvkem byly pokusy uchopit to nepojmenovatelné, co pohání lidské životy. Na Easter Lily je to zpět, leč mám pocit, že daleko vědoměji. Zpívají o víře, přátelství, mezilidských vazbách a v jednom případě také o ztrátě přítele. V každém případě se jedná o velmi niterná témata, která však ve skutečnosti mají univerzální platnost. Kapele se z nich podařilo vykřesat skvělé písně. A to i po hudební stránce.
Už první píseň Song for Hal otevírá zvonivý riff kytary, který evokuje atmosféru alba The Unforgettable Fire. Brilantně komunikuje s nenápadně pochodovým rytmem, který jsem od U2 hodně dlouho neslyšel. Tato skladba také připomíná, že The Edge je výborný zpěvák, který se může Bonovi směle rovnat. Je věnována jejich příteli hudebnímu producentovi Halovi Willnerovi, který zemřel na počátku pandemie covidu a text je neskutečně upřímný. Ze slov „Přísahám, že tam, kde se tvoří hudba, tam budeš ty.“ úplně mrazí. Následující „In A Life“ je epická mollová skladba, v níž poprvé zazní Bonův hlas. Opět začíná zvučným kytarovým riffem, přičemž kytara je poháněna vpřed vířícími perkusemi Larryho Mullena Jr. a efektní basovou linkou až ke gradujícímu refrénu ve stylu U2. Za mě jedna z nejsilnějších skladeb, jaké kapela za poslední roky nahrála. Třetí Scars pak přináší zamilovanou výpověď o přijetí vlastních nedokonalostí a poučení se z minulých prohřešků. Je vystavěná na dunivé base a energickém střetu bicích s kytarovými riffy.
Další dvě skladby, Resurrection Song a Easter Parade, se zabývají tématy víry. Chtěl bych vypíchnout zejména druhou z nich, protože si myslím, že už hodně dlouho, možná od Beautiful Day z roku 2000, U2 nevytvořili takovou pecku, která vybuchuje a září jako erupce na slunci. Tato klavírem podbarvená výzva k naději se rozpíná díky opakovanému refrénu „On such a day“ až k finálnímu vyvrcholení, ve kterém se zpěv ztrácí v nádherných klavírních vyhrávkách. Opět se v ní potvrzuje, jak zásadní roli hraje v hudbě U2 silná basová linka.
Přiznám se, že závěrečná COEXIST (I Will Bless the Lord at All Times?), tato napůl hymna, napůl ukolébavka postavená na zvukové kulise od Briana Ena, mě zatím nechává chladným. Možná proto, že jsem se ještě dostatečně neproposlouchal k těm vrstvám a detailům, které jsou v hudbě skryty. Možná kvůli tomu autotunem deformovanému vokálu. Budu se k ní muset ještě několikrát vrátit.
Na rozdíl od Days of Ash je v písních na Easter Lily radost (pomineme-li poslední položku). EP drží pohromadě neuvěřitelně dobře a je na něm všechno, co od U2 očekáváme. Stroze bojovné bicí Larryho Mullena Jr., výrazná basa Adama Claytona, nezaměnitelná Edgeova kytara a samozřejmě Bonův hlas. Nahrávka je důkazem, že se U2 nepotřebují přetvářet, aby zněli přesvědčivě. Že stačí, aby se vrátili k tomu, co vždy uměli nejlépe, k tomu, kým byli v 80. a 90. letech minulého století. Po dobách, kdy jejich tvorbu místy svazovaly zbytečné ambice a možná nejistota, jsou U2 zpět takoví, jaké je máme rádi. Upřímní, soustředění a silní. Je to opravdu skvělá nahrávka, která jistě potěší i ty zaryté fanoušky, kteří by chtěli druhou Tha Joshua Tree. Pokud je tohle předzvěst nového alba, pak je rozhodně na co se těšit.
„Brutálně politické překvapení od U2. Písně nářku vyburcovalo zlo z Kremlu i USA.“ Recenzi Days of Ash čtěte zde.