Možná by se dalo říci, že Načeva, (pro tentokrát) spíš víc performanční umělkyně než zpěvačka, napůl zpívá, napůl recituje soudobě působící díla mrtvých umělců, neboť všech sedm autorů deseti zrealizovaných básní už nežije. I když jde o verše vzniklé většinou před padesáti i více lety, v dnešní neradostné době působí velmi aktuálně.
Výběr je opravdu skvostný. Skoro učebnicový příklad vybroušeného vkusu. Vedle básníků českého undergroundu (Bondy, Zajíček, Koch, Jirousová) zvolila Načeva verše několika osobností české beatnické generace, jako byly Vladimíra Čerepková nebo Šárka Smazalová (konečně si někdo všiml její zajímavé osobnosti!), a sáhla dokonce po jejich předchůdcích Janu Hančovi a Ivanu Blatném.
Deska má přiléhavý název Jdem temným dnem, neboť obsahuje temné verše, temnou hudbu, temnou náladu. Je v ní pozdní listopad, kdy je ještě den a přitom už tma, všude v ulicích je prázdno a ve vzduchu se vznáší vyčerpání blížícího se konce roku. Jen tu a tam vnímáme v osamělé noci vzdálenou záři lampy, ale ta spíš podtrhuje tmu, než že by ukazovala cestu. Skvěle to shrnuje poslední skladba na slova Věry Jirousové: „Kde je, co není / co nemá jméno / pouhý dech oddělí / soumrak a svítání“.
Velkou zásluhu na temné atmosféře má samozřejmě kromě textů také interpretace. Dá se vnímat ve dvou rovinách. Tu první tvoří výkon zpěvačky. Upřímně řečeno, vůbec by nepotřebovala hudební doprovod. Každý verš má promyšlený tak, aby zapadal jak do obsahu skladby, tak do celku alba. Při interpretaci hodně využívá elektronických úprav hlasu – filtrů, echa, dozvuku, někdy se objeví i známka zkreslení. V tom je fór – Načeva se pokud možno drží jedné hlasové roviny a nechává technologii pracovat za sebe. Zvedne hlas jen výjimečně, třeba v sugestivním závěru titulní skladby zvýšená emoce v závěru jen zazvoní. Je v tom – u herečky nepřekvapivě – až cosi tajemného a zároveň divadelního.
Druhou rovinu tvoří doprovod. Vlastně to není ani doprovod. I ten by mohl existovat samostatně. Jako kdyby všichni tři muzikanti – bubeník, baskytarista a elektronický mág Tomáš Vtípil – hráli svou vlastní, tentokrát zvukovou představu oněch vybraných básní. Sjíždějí si je po svém, ale přitom směřují stejným směrem jako zpěvačka. Vytváří to zvláštní efekt, jakési zcizení a zároveň srozumění. Prolnutí dvou proudů. Elektrizující výboje kreativity.
Trio pod Vtípilovým vedením doslova čaruje. Neohlíží se na běžné písňové struktury, koneckonců, vždyť vybrané básně mají do pravidelné struktury většinou také dost daleko. Obzvláště rajcovní jsou instrumentální momenty, kdy vznikají chomáče zvukového chaosu nebo různých kakofonických zvuků. Cosi jako trubka v závěru Fouká vítr tečou řeky je toho krásným příkladem.
Verdikt: 85%
Je to těžce intelektuální záležitost, slast pro ctitele nejvybranější kultury, poslední výhonek tradice českého undergroundu. Čím kvalitnější reprodukce, tím větší hudební dobrodružství. Možná by si zasloužila být prezentována pod jmény obou tvůrců – Monika Načeva & Tomáš Vtípil.