Americká kapela The Afghan Whigs toho má za více než tři dekády na scéně hodně za sebou. Lídrovi, zpěvákovi a kytaristovi Gregovi Dullimu pomalu táhne na šedesát a okolní dění se propisuje i do jeho písniček. Smrt, smutek, frustrace i bolesti z toho, co se v posledních pěti letech od poslední řadovky In Spades (2017) událo, začleňuje do svých textů. Ztratil nejen kolegu z kapely, kytaristu Davea Rossera, ale také letitého přítele a spolupracovníka na řadě projektů Marka Lanegana. Právě jemu Dulli připisuje název nejnovějšího alba.
Kromě reflexe ztrát deska přináší ale také návraty. Téměř po třiceti letech si Marcy Mays na desce afghánských chrtů střihne s Dullim duet. Zatímco v My Curse z alba Gentlemen vyprávěl o ženě uvězněné v toxickém vztahu, novinkové Domino and Jimmy už je nádherná balada, v níž si oba bývalí partneři vzájemně sdělují svůj pohled na tehdejší, dávno rozpadlý vztah a pojmenovávají svá traumata ze vzájemné romantické historie.
K této křehké kráse se ale musíte proposlouchat, jde až o sedmou skladbu z celkových deseti. Hned úvodní I’ll Make You See God je nejvíce našlapaný nářez celého alba. Rocková energie podpořená mocnou kytarou a Dulliho naléhavý zpěv vám nedovolí se zmýlit. Hned víte, koho posloucháte.
Jde vlastně o nejostřejší/nejtvrdší záležitost na How Do You Burn? a do stejného ranku klasických rockových písniček z dílny The Afghan Whigs se dají ještě zařadit Catch a Colt, nátlaková věc s výrazným využitím náladotvorných smyčců, a Concealer, song začínající jemně znějící akustickou kytarou a gradující v mocném hřmotném závěru.
Výjimkou v rámci ostatního materiálu je na desce Jyja, které dominují výborná basa a hromovládné bicí. Jde o ideální koncertní kus, v němž vyniká Dulliho kvalita zpěváka-vypravěče.
Zbytek alba tvoří klidné, pomalejší věci, jejichž ráz často podbarvují výrazné smyčce (The Getaway) nebo klavírní a klávesové plochy (In Flames). Že se doba od dřívějšího divočení kapely posunula, dokazují i A Line of Shots nebo Take Me There. Zatímco první z nich připomíná klasické Elbow, ta druhá zní jako hrubší, drsnější Elbow hrající po prohýřené noci.
Onen faktor času je docela důležitý a v případě The Afghan Whigs i poměrně lichotivý. Ukazuje totiž kapelu i po tolika letech při síle, zároveň vědomou si toho, že se nepíše rok 1993. Jen týden po How Do You Burn? vydali svou novinku Autofiction i devadesátkoví souputníci afghánských chrtů Suede. Brett Anderson sice na rozdíl od Dulliho nenabral nějaké to kilo navíc, ale zároveň si se svou partou ani neuchovali podobnou hudební svěžest. 15 Again, jak se jmenuje jedna z písniček na novince Suede, to není ani náhodou. V případě The Afghan Whigs sice také ne, ale jde o dobrou současnou desku, která vědomě odkazuje na vlastní minulost. Co je ale důležité, nežije z ní.
Verdikt: 75 %
Na to, že album vznikalo v době lockdownů a kapela jej nenahrávala pospolu, drží skvěle při sobě. Nabízí klasický mix uhrančivosti, naléhavosti, křehkosti i agrese. The Afghan Whigs se nedrží pouze jediné šablony, natočili zralé, zkušené, pulsující i konejšivé album.