Metallica. V osmdesátých letech definovala thrash metal, který poměrně záhy vytáhla na stadiony a do největšího mainstreamu. Stejnojmenným „černým“ albem v roce 1991 vystoupala na vrchol, ale pak netušila, jak na úspěch navázat. Éru tápání na deskách Load a Reload ukončilo až katarktické St. Anger v roce 2003, jehož bolestivý vznik zdokumentoval film Metallica: Some Kind of Monster. Od dob Death Magnetic (2008) a Hardwired… to Self-Destruct (2016) se kapela opět obrací k původnímu zvuku. V pořadí jedenácté album 72 Seasons „návratové“ téma dál rozvíjí.
Koncept novinky se v posledních měsících omílal všude možně. Název odkazuje na formativních 18 let v životě jedince, kdy se rozhoduje, kým bude do konce svého života. O vlivech, které si člověk odnáší do života, ví frontman James Hetfield své. Nejen jeho druhá odvykací kůra na podzim 2019 měla patrně vliv na to, že 72 Seasons je po textové stránce dost možná nejotevřenější a nejupřímnější album, které kdy napsal. Hetfield v tuctu skladeb odhaluje své nejniternější myšlenky, řeší, kým doopravdy je, když z něj po návratu z turné „opadne hvězdný prach“. Nepřekvapivě zpívá o depresích, temnotě, pokušení i o touze po vykoupení. Někdy možná používá příliš banální zkratky, ale vždycky je z toho cítit upřímnost.
A stejně upřímná je na 72 Seasons i hudba. „Riffy se objevily a my jsme jim šli z cesty,“ poznamenal trefně kytarista Kirk Hammett v magazínu Kerrang. Riffy si tentokrát cestu našly jednoduše samy. Pod vlivem událostí posledních let kapela cítila, že ve světě plném nejistot a nekonečných úskalí je třeba jednat intuitivně a moc nad věcmi nepřemýšlet. Hudbu na 72 Seasons prostě nechali plynout. Bezcílný způsob práce, volnost i čas navíc. To všechno vneslo do kapely dynamiku, na kterou metalová legenda ani nebyla zvyklá. Jak poodhalil bubeník Lars Ulrich, 72 Seasons je dost možná první deska, která vznikala bez hádek a konfliktů. A výsledek podle toho hraje. Žádný kalkul, žádný experiment, žádný moment k hlubšímu přemýšlení, žádná potřeba se předvést, jen čistá katarze.
Jak zní 72 Seasons konkrétně? Loni na podzim se Metallica vytasila s prvním singlem Lux Æterna. Zpětně viděno všechny dokonale zmátla. Riffy jak z rejstříku Diamond Head, šibalský odkaz na zásadní album těchto kultovních a trochu zapomenutých Britů („lightning the nation“), a dokonce i recyklace obratu z vlastního hitu Motorbreath („full speed or nothing“)… Těchto několik indicií stačilo k všeobecnému podezření, že Metallica bude brnkat na těžce nostalgickou strunu. Zmatení umocnil další singl If Darkness Had a Son, který se vracel pro změnu k Harvester of Sorrow z roku 1988. Lux Æterna je maximálně zhudebněná verze známého příběhu, kterak se teenager Lars vypravil do Anglie objevovat fenomén New Wave of British Heavy Metal (NWOBHM) a dostalo se mu nečekaně vřelého přijetí. Hudební příběh celé desky 72 Seasons je ale o něco složitější.
Den před samotným vydáním uspořádala Metallica poslechovku v kinech po celém světě. Členové kapely okomentovali každou skladbu. Popisovali například, že nápady často přicházely z jamování pro zábavu. Bez velkého přemýšlení vznikl song. V tomhle případě mysleli hned otvírák a titulní píseň 72 Seasons. Ta je jednoduchou a údernou poctou nové vlně britského heavy metalu, díky svému „wrath of man“ v refrénu bude určitě fungovat naživo. O tom, že Hetfield a spol. nemají potřebu hledat nic přelomového, ale jen vysypat riffy, svědčí i druhý song Shadows Fall, který ale ke konci ztrácí tah na branku. Také třetí Screaming Suicide neskrývá nic převratného, jen přehlídku heavymetalových riffů jak z příručky, tentokrát se sólem, které snad vzdáleně připomíná Deep Purple.
Čtvrtý song Sleepwalk My Life Away zaujme snad jen tribal dialogem basy a bicích na začátku, ale jinak nenabízí nic vzrušujícího. V páté You Must Burn nelze přeslechnout pokus klonování hudební DNA letitéto hitu Sad But True, ale některé věci nelze zopakovat. Sedmá Crown of Barbed Wire je ponurá a doomem načichlá hymna. Komentář Jamese, že se blíží atmosféře klasiky For Whom the Bell Tolls, je však spíš zbožným přáním než skutečností. Osmá Chasing the Light vrací posluchače někam k albu Reload a její groovy základ funguje. Devátá If Darkness Had a Son je skok rovnýma nohama do stadiónové Metalliky v letech 1991–1993. Těžký riff v základu a dokola se opakující výkřik „temptation“ má své kouzlo a naživo bude určitě fungovat. Hned následující Too Far Gone je svými jednoduchými riffovými orgiemi další poctou klasickému metalu, kde dojem ještě umocňuje zdvojený kytarový zápřah v duchu Thin Lizzy. Podobný odkaz na Thin Lizzy a nečekaně i rychlejší tempo ukrývá i předposlední Room of Mirrors. Desku pak uzavírá více než 11 minut dlouhý opus Inamorata, nový nejdelší song v katalogu metalové legendy. Každý jeden tón z nekonečně dlouhé skladby je tady podle slov kapely zahraný s veškerou upřímností a vášní v srdci. Song bohužel postrádá silnější nápad, který by udržel posluchačovou pozornost až do konce.
72 Seasons je hodinu a 17 minut dlouhý maraton jednoduchých úderných kytar a (převážně) středních temp od kapely, která definitivně rezignovala na klasickou strukturu skladby a spíš se nechává unášet riffem. Výsledek by pasoval někam mezi „černé album“ a éru Load a Reload. Na několika místech deska nabídne vzrušující moment, který umí snad jenom Metallica. Přece jenom Hetfieldův vokál uprostřed správného kytarového kila je prostě základ metalu, co neomrzí. Někdy ale skladby Metallica natahuje nesmyslně i ve chvílích, kdy silnější nápady zrovna nejsou po ruce.
Obstojí album v čase? A není to vlastně úplně jedno? Není to nic přelomového, ani na metalovou desku roku to nebude. Proč by to ale kapelu, která už dávno pokořila všechny myslitelné vrcholy a posbírala všechny ceny, mělo vůbec zajímat? Na novince Metallica hraje s veškerou upřímností a oživuje své dávné vlivy. Nedokazuje nic ani sama sobě, jen oslavuje, že prostě je. Takhle nějak to vypadá, když běžíte svůj vlastní závod a chcete si ho už jenom užít. V říjnu Metallica oslaví 42 let existence. Nevyhnutelně stále častěji dostává otázku „jak dlouho ještě?“. Aktuální album 72 Seasons je svým způsobem odpověď.
Verdikt 70%
Upřímné album metalové legendy, která už nepotřebuje nikomu nic dokazovat. A tím méně sobě. 72 Seasons je 77 minut riffování, které občas připomene jedinečné kouzlo jedinečné kapely, ale také dokáže pěkně nudit. Jedenácté album v diskografii Metalliky není přelomové nebo jakkoli zásadní, ale aspoň je zahrané od srdce.