Architects patří v současné době mezi hlavní tváře mladé metalové vlny, která se nebojí experimentovat s novými přístupy a mícháním všemožných žánrů dohromady. Každá jejich deska má odlišný zvuk a náladu, což činí jejich tvorbu pestrou a neotřelou. Na poměry kapely, která definuje a určuje směr současné tvrdé muziky, však nové album poněkud zaostává.
Jako by už samotný obal naznačoval, že se Architects opět posouvají jiným směrem. Černý titul na bílém pozadí s těžko čitelnou šesticípou hvězdou, přesně takový minimalismus je znát i v samotné nahrávce. Pětice z Brightonu sází na jednodušší a chytlavější rytmiku, která je v podstatě neustále provázaná s elektronickými podklady a ponurými atmosférickými samply. Podobně jako na předchozí desce For Those That Wish to Exit tak kapela významně ubrala na tvrdosti a stvořila ještě více zádumčivé dílo, které je rozhodně přístupnější pro širší plénum posluchačů.
Největší důraz nahrávka klade na působivé refrény, které se ve skladbách často opakují. Zejména songy jako Tear Gas nebo When We Were Young vás chytnou za srdce svou velkolepou atmosférou, kterou povznáší tradičně skvělý výkon zpěváka Sama Cartera. Čemu se však při poslechu nelze ubránit, je pocit, že zvuk kytar je podezřele podobný Rammstein. Akcent na tvrdé a úderné rytmy působí místy na albu jako pochodové cvičení. Zejména skladbu Born Again Pessimist byste si klidně mohli splést s repertoárem nějaké industriální metalové kapely, jen s trochu více melancholičtějším nádechem a pomalejším tempem. Odklon od typických metalcorových prvků je zde tedy více než znatelný.
To by asi ortodoxním fanouškům žánru nemuselo tolik vadit, kdyby deska zněla alespoň trochu „metalově“. Již před samotným vydáním Architekti vypustili čtyři ochutnávky, které spustily u části „fanoušků“ silnou kritiku.
Pravdou je, že novým písním prostě něco schází… Pravověrné zarazí otevřenost současným hudebním trendům, ale jinak deska nenabízí nic průlomového, co bychom od takových velikánů čekali. Koketování s popíkem a elektronikou jim zde nesedí tolik jako lídrům této scény Bring Me the Horizon, kteří vyprodávají jeden stadion za druhým. The Architects se také zbavují lámavých breakdownů, zoufalých screamů a ostrých kytarových riffů, současně neposkytují zajímavou alternativu, která by tyto energické prvky nahradila. Závěrečná a zároveň nejtvrdší skladba Be Very Afraid rozhodně nestačí na to, abychom si řekli: Tak tohle album srazí metalcorovou scénu na kolena. To však pro otevřenější posluchače zřejmě nebude takový problém.
Ten je znát spíše v koncepci celého alba, které místy dynamicky vylítne a záhy zase spadne. Rychlejší skladby přecházejí k pomalejším songům a rázné motivy střídá tíživá atmosféra. Z desky je tak cítit, že je slepena z jednotlivých singlů, jež do sebe příliš nezapadají. Možná se jedná o záměr kapely, která se stále těžko vyrovnává se smrtí svého zakládajícího člena. Spletitost emocí však v tomto případě nedává desce příliš zajímavou celistvost.
Verdikt: 50 %
Kvalitní album se zajímavými melodickými pasážemi, které budí pozornost. Oproti starším nahrávkám však ztrácí na osobitosti a místy zbytečně kopíruje trendy současné populární hudby. Kapela velikosti Architects má v těchto ohledech rozhodně na víc.