Legenda, ikona a pro mnohé ta vůbec nejdůležitější blackmetalová kapela historie. Mayhem jsou zkrátka ve světě metalu pojem, který nelze přehlédnout, ba dokonce je pro fanoušky žánru povinností něco o historii této pekelné norské kapely vědět. Od temných začátků z přelomu devadesátek, které provázela smrt, sebevraždy a vzdor vůči křesťanským normám v podobě vypalování kostelů po celém Norsku, se Mayhem postupem času zformovali do pevné a fungující kapely s ustálenými členy a jasným tahem na branku.
Od roku 2014 si Mayhem drží stálou pětičlennou sestavu, přičemž za mikrofonem se už více než dvě dekády drží charismatický Attila Csihar, který zejména posledním dvěma deskám dodal pestrou vokální paletu. Krokem vpřed bylo bezesporu angažování producenta Tore Stjerna na poslední desce Daemon, kde Mayhem konečně přestali znít jako parta z garáže, která si všechno nahrává přes magneťák. Ano, prvním deskám (zejména kultovnímu debutu De Mysteriis Dom Sathanas) ten špinavý a hrubý zvuk seděl a bezesporu i umocňoval tu beznadějnou atmosféru, na níž žánr právě v devadesátkách ještě hodně stál. V současné době, kdy je ale black metal oproti jiným metalovým subžánrům trochu upozaděn a už se zkrátka netěší takové oblibě jako v minulosti, je více než příhodné jít alespoň po stránce studiové produkce s dobou. Je proto dobře, že pro album Liturgy of Death Mayhem opět vsadili na Stjerna, který desku oproti Daemon oděl do daleko ostřejšího pláště.
Jestli se Mayhem na nové desce v něčem posunuli, tak je to bezesporu songwriting a cit pro propracované kompozice, které písním dodávají potřebnou „velkolepost“. Už jen úvodní Ephemeral Eternity – obdařena spoluprací s Ulver a zpěvákem Garmem – se z hororového a rozvážného úvodu promění v chaotickou gradaci s nesmírnou intenzitou, která posluchači dá jasně najevo, že si pro něho Mayhem připravili vskutku pestrý příběh věnovaný nejtemnějším lidským myšlenkám.
Od další stopáže Despair pak přichází temná mše, přičemž Attila, trochu po vzoru legendárního Christophera Leeho, otevírá v hrdle operní záklopku. Jestliže úvod blackaře dostatečně nevzrušil, Despair mu to nakládá doslova všemi instrumenty ze všech stran. Vztek a agrese přitom teprve začíná stoupat, když na to všechno přichází Weep for Nothing, která zejména v druhé půlce přeskakuje do zvláštního disociativního tempa – jako stvořené pro lidi s poruchou ADHD.
Pestrá rytmika je možná tím nejpřekvapivějším atributem. Mayhem vyrostli v opravdu schopné muzikanty. Zejména skladba Funeral of Existence tak trochu bourá zažité blackové mýty o rovných blastbeatech a zběsilých kytarových šestnáctkách v tempu 220 bpm. Mayhem svůj žánr posunuli i díky nenápadným disharmonickým prvkům, výsledkem je mnohem bohatší úroveň.
V podstatě nejpřímočařejší skladbu najdete až na předposledním, sedmém místě s titulem Propitious Death, která svou energií Mayhem vrací ke kořenům. Právě tato skladba je v kontrastu se závěrečnou The Sentence of Absolution, která plíživě zakončuje album zvláštně gradujícím a pekelným chaosem, který vrcholí tribalistickým bubenickým finále, které jako by nahrál sám Igor Cavalera v době kultovních Roots.
Co je obecně na Mayhem pořád skvělé, je ta síla a podmanivost alb, jež v sobě vždycky nesou nějaký příběh. Důležitým faktorem Liturgy of Death je koncept, který se po lyrické stránce neustále točí kolem tématu smrti a nástroje přitom okolo něho budují temnou, místy i dost prazvláštní atmosféru. Jistě, v black metalu jsou témata smrti a satanismu neustále omílána, ale Mayhem na to šli tentokrát s grácií. Paradoxní je, že právě smrt v začátcích Mayhem formovala a že ubodaný zakladatel Euronymous nebo bývalý zpěvák Dead, který si prostřelil hlavu, tak nějak pořád visí nad kapelou jako přízraky.
VERDIKT: 81 %
Mayhem zůstávají naplno věrni svému žánru i stylu, přesto jsou aktuální a dokážou upoutat pozornost chytře budovanou atmosférou. Liturgy of Death možná není přelomová deska, ale fanoušky blacku rozhodně potěší.