Tím zjevem to nemyslím špatně, naopak. Marek Ztracený je v tuzemském popu totální zjevení. Pro jedny nudný rutinér jak z papundeklu, pro druhé největší hitmaker své generace. Musí se nechat, že druhá skupina je dostatečně velká na to, aby Ztracenému ta první byla úplně ukradená. Ostatně, ono mu musí být ukradené, co si o něm náročnější posluchač a hudební kritik myslí, protože jinak by tak plytkou desku jako Originál nevydal.
Ztracenému nelze upřít, že umí složit hit. Jak pro sebe, tak druhému na tělo. To už chce talent, ne že ne. Na Originálu se ovšem vytasil s odrhovačkami a ploužáky tak šablonovitými, že vlastně nejde poznat, jestli posloucháme čtvrtou nebo desátou písničku. Všechno zní stejně. Jako číz u mekáče. Gurmán to nemůže ani cítit, ale komu zachutná, ten to klidně bude konzumovat dokola.
Pokud jste slyšeli singly Originál nebo Moje milá, slyšeli jste vlastně celou desku. Nic dalšího nečekejte, nepřijde to. Ztracený našel recept, který jeho posluchače baví, a servíruje jim to pořád dokola. Neláme si ani moc hlavu s texty, rýmy jako moc / noc, lásku / vlásku nebo sebe / nebe tu jsou skoro v každé skladbě. Poeta z něj opravdu nebude, ale zase platí, že té muzice díky tomu rozumí naprosto, ale opravdu úplně každý. Budu se opakovat, i takové skládání vyžaduje talent.
Posunul se nějak Ztracený oproti předchozímu albu? Inu, posunul. Ale ne k lepšímu. Z nějakého důvodu se zamiloval do tuctových backvokálů dělajících kudrlinky, všechno to úúú-ůůů a úúú-ááá tu zní pořád. V jedné skladbě to může být nápaditá aranž. Ve třech písních budiž. Ale na celé desce je to ubíjející kýč, asi jako když si někdo na Vánoce omotá dům ne jedním, ale patnácti řetězy světýlek a do každého okna vrazí figurínu Santy. Zlatí Pánkovci!
Ono je snadné se do Ztraceného tvorby trefovat, protože je coby terč nafouknutá do velikosti horkovzdušného balónu. Jenže… jenže je tu druhá strana, nad kterou je dobré se zamyslet a vzít ji v potaz, protože dobře ilustruje fungování hudebního mainstreamu.
Marek Ztracený nedělá umění. Zpívá o lásce, o kráse začátku vztahu, o hádkách v kuchyni, o chuti občas vypadnout z baráku a jít se někam napít, o smíření, že všechno bude zase dobrý. Zkrátka o věcech, které prožívá každý z nás. To je důvod, proč publikum Ztracenému tak rozumí. Má pocit, že zpívá o nich. Taky mají stejné zkušenosti, jen z toho neumí udělat hezkou písníčku. Od toho mají toho svého Marka.
Ztracený je v tuzemské hudbě něco jako Radka Třeštíková v literatuře. Z těch románů mají intelektuálové srandu, obsahově je to brak, ale většinový čtenář tomu zkrátka rozumí, ztotožní se s těmi příběhy, prožívá je s autorkou a prodeje vystřelily Třeštíkovou do pozice jedné z nejúspěšnějších českých spisovatelek posledních dvou dekád. Mezi pop literaturou a pop music není velký rozdíl. Oboje nebude nikdy sbírat umělecké ceny, ale komerční úspěch to má zasloužený, protože vymyslet a dobře prodat produkt taky není sranda.
Verdikt: 50%
Nudná deska podle jedné šablony, kterou si Ztracený už před lety vytvořil a pojede podle ní asi ještě hodně dlouho. Cestu do duše tuzemského publika ovšem našel, a tak mu jeho úspěch budiž přán. Další skladatel takového formátu v českém mainstreamu není.