Obrázek k článku RECENZE: Magické melodie The Black Keys stále  fascinují lehkostí
| Antonín Kocábek | Foto: Alysse Gafkjen

RECENZE: Magické melodie The Black Keys stále fascinují lehkostí

The Black Keys jsou zvláštní parta. Před pár lety natočili svůj milník v podobě veleúspěšného alba El Camino. Na něm měli nepřeslechnutelnou ambici zalíbit se všem. Jenomže namísto pokračování si od té doby tvrdohlavě dělají vše po svém. Opakovaně se vracejí k syrovým kořenům a ignorují poptávku po hitech i těch, kteří by rádi, aby „drželi prst na tepu doby“. Novinka Dropout Boogie ukazuje, že to je to nejlepší rozhodnutí.

Znáte ten vtip o blues pozpátku? Přístup k současným nahrávkám The Black Keys bude už nejspíš nastálo podmíněn tím, jaké má jejich posluchač kořeny. Pokud jsou pevně zarostlé v deltovním blues a například ZZ Top pro něj nejsou směšní vousatí strejdové, ale naprostá a nehasnoucí legenda, pak si užije i aktuální album. Není tak tradicionalistické jako předchozí, loni vydané Delta Kream, plné cover verzí, které se přece jen až příliš urputně snažilo o starobylý zvuk za každou cenu. Má hodně blízko k riffům jižanského rocku, kapela se na něm neohlíží napravo ani nalevo, ignoruje módní vývoj a doslova si lebedí v atmosféře zakouřených barů, s jakými se dnes můžeme setkat už jen ve starých westernech.

Přesto je tu jedna věc zcela nová – otevřené dveře. Dan Auerbach, polovina dua The Black Keys, je věhlasným producentem a asi by nepřekvapilo, kdyby se chtěl spolehnout jen na svůj úsudek a produkční i autorské schopnosti. On se ale rozhodl dílnu své domovské kapely otevřít a nechat do ní promluvit jiné. Ve dvou skladbách se tak autorsky připojil Angelo Petraglia, kterého asi nejvíc proslavilo producentství Kings of Leon, třikrát přispěl memphiský kytarista Greg Cartwright a ozdobou je i skladba Good Love, ve které se k Auerbachovi a Carneymu autorsky přidal sám Billy Gibbons, jenž si do ní nepřekvapivě vystřihl i kytarové sólo. Neznamená to, že by tím album bylo pestřejší. Všechny příspěvky hostujících autorů přirozeně zapadají do celku a ctí jeho ducha, ale jde rozhodně o občerstvení atmosféry.

Celé album totiž zní, jako by vzniklo na včerejším jam sessionu. Žádná vypiplaná zvuková kouzla, desítky hostujících hudebníků ani snaha o moderní sound. Black Keys nabíjí argumenty těm kritikům, kteří neustále vyžadují něco nového a argumentují, že něco podobného už slyšeli mockrát. Což je stejně tak pravda, jako to zní v konfrontaci s obsahem alba směšně a malicherně. The Black Keys vytahují táhlé melodie stejně jako magické groovy s takovou lehkostí a samozřejmostí, až to musí všechny ty, kteří skládají těžce a zdlouhavě, iritovat a deptat zároveň.

Čímž se opět dostáváme k úvodu. Pokud jste hudebně vyrostli na jiné hudbě, nejspíš vás to bude celé už napoprvé nudit svou stylovou jednoduchostí, pokud naopak, bude se vám nejspíš ta deska s každým dalším poslechem zarývat pod kůži, vtahovat vás do svého uvolněného nazírání na svět, dodávat na bezstarostnosti a pocitu uvolněnosti.

Tyhle songy mají dar určité hypnotičnosti a navzdory zdánlivě línému převalování i pořádné dávky podprahové energie. Surově fuzzované tóny není problém uvěřit a sežrat i s chlupama. Jistě – je to svět, který nám v Evropě evokuje cosi z Divokého západu a tím získává na exotice, ale vlastně si u toho duo není těžké představit někde v malém sklepním klubu. A to navzdory tomu, že pokud se tihle několikanásobní držitelé Grammy v našich končinách vůbec někdy objeví, bude to nejspíš ve velkém sále. Ale možná právě tenhle zdánlivý rozpor je na tom nejvíc přitažlivý.

Verdikt: 76 %

The Black Keys znovu ukazují, že jet si po své vlastní koleji vůbec nemusí být nuda. A snaha zavděčit se všem je někdy docela zbytečná. Zvlášť když s vámi blues protáčí i Billy Gibbons.