Tou hlavní cílovkou je ale „generace Lucie Bílé“. Děti už odrostly, je po nich prázdno, život se zklidnil a člověk potřebuje najít novou citovou náplň. Podobně jako chlapi dochází také ženy ke zjištění, že se sice cítíme mladí, ale mládí už kamsi uprchlo, stejně jako tehdejší sny. Existuje ale cosi, o co se může žena opřít. Je to ON. Když to klapne, štěstí je nablízku. Jenže ono to není tak jednoduché. A právě o tom je její šestnáctá studiová deska.
Obyčejná holka je deska o touze, o snu a potřebě dostat sen do reality: „V hlavě tě vždycky budu mít, nic tě z ní nedostane/ Dneska nemám důvod snít, už je to dané.“ Jenže „co když se spálím zas/ a promarním všechen čas…“ Zní to sice jako příběh pozdní lásky z nějakého románu pro ženy, ale Bílá je v tom svém váhání mezi snem a skutečností přesvědčivá a to, co by bylo u jiného nedůvěryhodným blábolem, je tady pravdou. Daří se jí mluvit za všechny takové jako je ona:
„Jsem jenom obyčejná holka
Jen občas lítám v oblacích
Než abych do kouta si stoupla
To radši budu všem pro smích.“
Pro své nové album zvolila Lucie Bílá se svými spolupracovníky neurážející středoproudý sound, který spolu s výraznou rolí klavíru posiluje romantickou atmosféru ventilovaných problémů. Sama se snaží držet na uzdě a nepropadnout se do afektu, který se u ní v minulosti občas projevoval zbytečným řvaním.
Největším překvapením alba však není stylizace Lucie Bílé, na níž pracuje už delší dobu, ale autor několika songů Tomáš Polák. Jeho domovská kapela O5 a Radeček zrovna neoplývá invenční poetikou, ale tady se jejich frontman překvapivě blýskl čtyřmi úhlednými skladbami. Pravda, Kompas, Šuplíky v hlavě a Znamení vod mají do písní původního Luciina osobního skladatele Ondřeje Soukupa ještě daleko a když si je pustíte za sebou, zjistíte, že jsou na jedno brdo a díky dominujícímu klavíru splývají, ale texty docela ujdou, protože výstižně podporují Luciinu stylizaci do normální obyčejné ženy s jejími drobnými štístky i malými zraněními.
Patricia Kaňok, členka Vesny, se jako autorka několika textů také snaží trefit do Luciiny stylizace a po obsahové stránce jí to celkem dobře jde, její písně jsou svěžejší, ale zdá se, že zpěvačce úplně dobře nejdou do pusy.
A pak je tu Pokáč, jemuž se povedly dvě pravděpodobně nejlepší písně, které kdy napsal pro někoho jiného než pro sebe. Obvykle od něj čekáme něco žertovného, ale tady je zvláště Máma bolestný song, blížící se k šansonu, o síle mateřství a váze, kterou klade na bedra moderní ženě:
„jaký je to být máma,
že jde tolik lásky dát
i když nemám už kde brát
jaký je to být máma“
Nejspíš to ale nebude jediná písnička, která mnohým jejím obdivovatelkám vžene slzy do očí. A v tom je očistná síla téhle desky.
Upřímně řečeno, Bílá jako rebelka byla zábavnější, to ale nijak nesnižuje úroveň Obyčejné holky. Jejím současným světem proplouváme se sympatiemi k nečekaně křehké lidské nádobě. Dobře koncipovaná deska, ale dvě třetiny kvality desky patří výkonu zpěvačky.