Kdo by čekal, že se u Lany Del Rey po více než dekádě na hudební scéně něco zásadního změní, čekal by marně. Mění se snad jen její potřeba svou tvorbu propagovat a dávat o ní vědět světu. Jediný billboard lákající na novou desku se loni v prosinci objevil v Tulse, kde žije zpěvaččin expřítel, na jehož narozeniny vyšel také titulní singl. Od té doby hudebnice na vydání klasickou reklamní formou nikde neupozorňovala, o pokrytí se postarala zejména hudební média. Jinak ticho.
Dobře to vlastně odráží i naturel celé desky Ocean Blvd, která je jednou z nejtišších ve zpěvaččině diskografii. Samozřejmě každá z Laniných desek má v sobě aspekt ztišení, množství toužebných vzdechů a ospalou atmosféru, ale v posledních letech tento prvek narůstá na intenzitě. Novinka je značně introspektivní. Lana Del Rey tematicky navazuje na předchozí Blue Banisters a věnuje se rodině, zamýšlí se ale také nad existenčními otázkami a nad smrtí.
„Co děláš se svým životem? Přemýšlíš o něm? Přemítáš nad tím, odkud jsme přišli? Chceš děti? Chceš si mě vzít?“ klade zpěvačka se značnou naléhavostí otázky ve sladké a milé písni Sweet. Obdobné rozjímání a ohlížení se zpět je středobodem mnoha dalších písní, včetně úvodní The Grants, která dobře nastolí směr, jímž se deska ubírá. Na rozdíl od syrovějšího a osekaného Blue Banisters je Ocean Blvd velkorysejší v aranžích, albu dominují hlavně piano a jemné smyčce. Celé to působí nanejvýš filmově a nostalgicky, ale nikoli jako recyklace a parazitování na noirové hudbě, ale autenticky.
Písně jsou v podstatě zhudebněnými básněmi. Lanu Del Rey spíše než po bok popových hvězd staví vedle Boba Dylana, Leonarda Cohena nebo Joni Mitchell. Řada skladeb nemá ani klasickou strukturu a kompozici; nejsou v nich úplně zřetelné sloky, refrény, sázejí spíš na atmosféru. I z toho důvodu je Ocean Blvd albem, které v mnoha chvílích vyžaduje soustředěný poslech. Oproti předchozím deskám lákajícím na v jádru kompozičně jednodušší písničky je to docela rozdíl.
Hudebně a aranžemi ale novinka veskrze navazuje na poslední tři alba. Skutečně brilantní a křehký klavír je jako ozvěna Blue Banisters, countryový sound se ohlíží po Chemtrails over the Country Club a decentní smyčce dávají vzpomenout na Lanino opus magnum Norman Fucking Rockwell! z roku 2019. Poslední zmíněné album sama hudebnice také minimálně v jednom případě sampluje.
Sympatické ale je, že se aktuální studiovka nesnaží tvářit až moc artově, to by šlo proti veškeré filozofii, kterou Lana Del Rey poslední roky zastává. Naopak jsou její desky zvukově stále jednodušší a prostší, ačkoli se na Ocean Blvd nakrátko vrací i k hip hopu. Album se netváří světácky a nabubřele a má tak příjemné melodie a krásné aranže, až je to odzbrojující. Je sice dost dlouhé, a to i na zpěvaččiny poměry, protože má skoro 80 minut, ale většinu času zcela poklidně ubíhá. Je to deska plná tichého rozjímání a kontradikcí. Nastolí mnoho otázek, na něž neodpoví. To koneckonců není ani jeho cílem. Stačí, že alespoň některá z témat přenese i na posluchače.
Jakkoli se s Ocean Blvd nepřiblížila komplexnosti alba Norman Fucking Rockwell!, Lana Del Rey potvrzuje, že je pořád na vrcholu a nepíše jen posluchačsky přeceňovaná béčka. Už mnohokrát dokázala, že i když ji z jejího valiem nasáklého snu nikdo a nic neprobudí, umí být v rámci svého vyhraněného hudebního vesmíru proměnlivá a stále přitažlivá.
Verdikt 82%
Naříkat, že Lana Del Rey vydala další robustní desku plnou unylých a pomalých písniček, zní v roce 2023 už trochu ohraně a otravně. Ocean Blvd je důkazem, že i neměnný rukopis nemusí nutně znamenat vykrádání sama sebe. Tohle je deska určená pro bdělý poslech, která navíc vyniká vkusnými aranžemi.