Je celkem přirozené, že doprovázející muzikanti se na albu, kde tolik záleží na textech, drží vzadu a snaží se nerušit dění v první linii. Je to, jako kdyby našepsovali plátno, na nějž Sahara s podporou své partnerky nanáší romanticky temné barvy svých veršů. Do nich vstupuje efektní kontrast obou hlasů, Blančina andělského, hladivého, těšícího a Saharova hrdelně hrubého, ponurého, bolavého a v některých skladbách až pekelného. Přitom je neuvěřitelné, jak oba tak kontrastní hlasy do sebe v jakoby vyprávěcím stylu zapadají. Jsou jako jin a jang.
Hrajem si, hrajem je název, který vyznívá až moc infantilně a sám o sobě je proto trochu zavádějící. Přitom v první písni alba, z níž pochází, vyjadřuje toto sousloví předstírání, hraní si na něco, co člověk není, nemůže nebo ani nechce být: „Hrajem si, hrajem – hrajem si až moc / Hrajem si, hrajem na úžasnou noc.“ První písnička s tou poslední O čem se bavíme vytvářejí jasně daný rámec alba, které se ze všeho nejvíc točí kolem komunikace mezi lidmi. „O čem se bavíme, když nikdo nemá čas…“
Předstírání i neochota ubrat ze spěchu ve prospěch někoho blízkého mají v hloubi duše cosi společného. Jsou to negativa dnešního světa, které básník Sahara vnímá jako příčiny a následky svých i společných pocitů samoty. To je téma, které, ač nikde není naplno nevyřčeno, prochází celou deskou. Je obsaženo v touze něco nahlas říct, jenže není komu. Snad jen svému druhému já, jímž je ve skutečnosti i v představách Blanka. Ale i ona ve svých partech hledá někoho, s kým by mohla mluvit, s kým by mohla být, existovat. Tohle hledání a potřeba dotýkání se jeden druhého plus neodbytné vnitřní monology na téma, co tu vlastně děláme, proč tu jsme, co bude dál.
Snaha o něco se přitom opřít a získat jistotu bytí se objevuje v různých podobách: „Tam, kde nic není, určitě něco jest“ (Živou mě nedostanou) nebo „Je nám to divný, proč jsme ve tmě sami (…) / Že je den a že tu jsem“ (Podivný ráno) nebo „I když oslepl jsi málem, cesty stále cíle maj…“ Krásné obraty, že? A je v nich cosi pozitivního, nějaká naděje, že všechno není bláto. I kdyby Blanka vůbec nezpívala, byla by členkou kapely, protože to ona rozsvítila autorovu dříve pesimistickou duši.
Ideálním časem takových osamělých nálad jsou Vánoce. Není divu, že na Hrajem si, hrajem najdeme dvě skladby s vánoční tematikou. Má svatá noc, vzdáleně připomínající Pogues, je příběhem člověka, který byl propuštěn z kriminálu a uprostřed vánoční noci stojí sám uprostřed svého rodného města a prožívá pocit úplného vykořenění. Druhý vánoční song Končej Zlatý neděle snad ani o Vánocích není. Symbol předvánočního shonu a ruchu má v textu mnoho symbolických vrstev, z nichž asi nejzajímavější je představa konce bujného „zlatého“ života a vstupu do stáří.
Do desky příliš nezapadá Moje kára drahá. Jako kdyby oslava Blančiny bílé Oktávie přišla z jiné desky. Možná by se hodila do repertoáru jejího dávného působiště Tiché dohody, ale tady trčí ven. Jasně, i tady je to o samotě, o citové vazbě na něco jediného, co je člověku blízké, i když je to staré auto, ale zbytek alba se točí kolem mnohem abstraktnějších inspirací. V každém případě to rozhazuje celek. Pokud to měl být fór a cíl shodit všechno, co bylo předtím řečeno a odzpíváno, fajn, ale asi ne každému to dojde. Jinak je to zralá deska, nejlepší z dosavadní trilogie pod hlavičkou Něžná je noc.
Verdikt: 80%
Sahara sází svými písněmi otázky, které se občas vtírají do mysli snad každého člověka, a Blanka Šrůmová dávného rozervance i posluchače laskavě konejší, hladí, hladí a hladí. Spolu s ním hladí i všechny, kdo chtějí naslouchat. Funguje to.