I když od její minulé studiové desky uběhne na začátku září už sedm let, Sophie Ellis-Bextor se hudbě věnovat nepřestala. Během své „pauzy“ vydala nejprve album The Song Diaries s výběrem písní přepracovaných do orchestrálních verzí, jež pak doplnil výběr Greatest Hits a v roce 2022 živák z londýnského Palladia. Vypadalo to ale, že na vlastní tvorbu si budou muset fanoušci ještě počkat.
Záblesk inspirace získala zpěvačka až během cesty do Japonska, kam odcestovala s rodinou na poslední chvíli těsně před pandemií. Slunečné únorové Tokio plné rozkvetlých zimních sakur ji oslnilo natolik, že vydalo na dvanáct původních skladeb. I samotný název desky HANA (花) odkazuje na zemi vycházejícího slunce, v japonštině totiž výraz znamená květ či květina. Svěží popové melodické písně popisují emoce a nostalgii, které město v autorce zanechalo, když na něj během izolace v pandemii vzpomínala.
Oproti předešlým deskám je slyšet jemnost a jistá grácie, se kterou si s písněmi pohrála, i přes některá těžká témata. V době psaní textů se totiž potýkala se smrtí nevlastního otce. Na desce se tak objevuje i téma života a smrtelnosti. Hned v úvodní písni A Thousand Orchids se zpívá o řeckém mytickém místě Elysiu, kam odcházely dobré duše po své smrti. Ve spojení s ideou krásných orchidejí, jemnými syntezátory a emotivním hlasem je skladba velmi silným začátkem.
Následující Breaking the Circle začíná sice až tesklivě, prvních patnáct vteřin láká na orchestrální pojetí, ale vzápětí překvapí rozjezdem a pozitivní melodií. Refrén druhé skladby je pravděpodobně také ten nejvíce chytlavý z celého alba. Skrze zamilované písně nás deska provází velmi podobnými, křehkými popovými příběhy.
Snová cesta se na chvíli zadrhne u Everything is Sweet a Lost in the Sunshine, které jsou mdlé a snadno zapomenutelné. Následující Beyond the Universe je však jedním z vrcholů celého alba. Textově možná neudělá díru do světa, ale je velmi příjemná a hezky střídá a doplňuje předchozí pomalejší kousky. Za zmínku stojí určitě také citlivá Reflections nebo Hearing in Colour, která odráží autorčino nadšení ze spektra barev a světel, jimiž Tokio překypovalo.
V poslední skladbě We’ve Been Watching You se dokonce objeví samotné město. Elektronická melodie, která zní jako ze staré videohry, je totiž nahraný zvuk, jenž vydával semafor kousek od místa, kde autorka bydlela. Podle svých slov až trochu děsivý zvuk ji fascinoval natolik, že si ho nahrála, aby ho později mohla využít v některé ze svých skladeb.
Ke spolupráci na HANA si zpěvačka pozvala kamaráda zpěváka a skladatele Eda Harcourta, jenž se podílel i na jejích posledních dvou studiových albech Wanderlust (2014) a Familia (2016). Podle vlastních slov oba cítí, že spolupráce trilogií končí. Nejen že se tím tak uzavírá jistá kapitola zpěvaččina života, ale nabízí se otázka, koho si Ellis-Bextor přizve na další album a jestli bude znovu trvat sedm let, než se ho fanoušci dočkají.
Verdikt: 70%
Inspirace Japonskem Sophie Ellis-Bextor posílila a nabila. Pozitivní emoce se na albu HANA střídají jedna za druhou, a to i když zpívá o smrti. Texty nejsou ničím inovativní, ale s romantickými a pozitivními melodiemi dávají dohromady velmi příjemný celek, který vás přenese na lavičku pod rozkvetlými sakurami.