Taylor Swift vybočila snad ze všech myslitelných škatulek a už nějakou dobu existuje kdesi nad popem. Její pozice je neochvějná, neoddiskutovatelná a nedotknutelná. Vysloužila si to svou pracovitostí. Za posledních pět let totiž vydala rovných deset desek, z toho pět novinek, čtyři znovu nahraná alba označovaná jako Taylor’s Version, díky nimž chce získat kontrolu nad svou starší tvorbou, a jeden živý záznam ze studií Long Pond. Do toho všeho je uprostřed světového turné The Eras, které v květnu dorazí do Evropy.
Při tom množství vydaných písní by si jeden řekl, že zpěvaččina studnice nápadů musí začít zákonitě vysychat. Pravda je to tak napůl. Taylor Swift sype nové písničky lusknutím prstu a stále se jí daří zachovávat si úroveň i kvalitu. Nesklouzává k žádným evidentním průšvihům, nepodléhá rozmarům hudebního průmyslu a ani jeho aktuálním trendům – ty raději do jisté míry sama vytváří. Její sound se stal za poslední roky snadno rozpoznatelným a její písničkářství má jasně daný rukopis.
Jenže je toho popravdě už nějak moc. Problémem se to ukazuje ve chvíli, kdy jedenácté album The Tortured Poets Department, ve své plné dvouhodinové verzi označované jako The Anthology, víceméně jen těží z vlivů minula. Subtilními blyštivými synťáky navazuje deska na předchozí Midnights, u jiných skladeb zase decentní instrumentace a atmosféra připomenou pandemická popfolková alba Folklore a Evermore, jež zpěvačku představila bez větších příkras a masivní produkce. Jinde jsou slyšet ozvěny country popu, kterým se Taylor Swift proslavila.
Navazovat na zvuk předchozích desek není nutně špatně, úplně doslovná americká popstar zase není. Ale je slyšet, že už nějaký ten pátek nevyměnila spolupracovníky. Produkci Jacka Antonoffa i Aarona Dessnera u jednotlivých písní rozpozná každý bedlivý posluchač, jemuž tvorba Taylor Swift není úplně cizí. A pánové se začínají už lehce opakovat. Co znělo předtím svěže, zní teď trochu recyklovaně, co dodávalo písním šmrnc, je teď zplošťuje.
Pokud připočteme fakt, že The Tortured Poets Department není ze své podstaty skočné album, je místy těžké tuhle masu spíše pomalých a tklivých písní strávit hned na první poslech. Deska je melancholická a už z názvů songů lze vyčíst, že je tak trochu rozchodová. Její část zřejmě odkazuje k šestiletému vztahu Taylor Swift a britského herce Joa Alwyna, řadu písní měl inspirovat i údajný románek s frontmanem The 1975 Mattym Healym. Na tom, komu jsou skladby určeny, ale ve výsledku příliš nesejde, jakkoli jsou zpěvaččini fanoušci pověstní hledáním indicií a skrytých významů.
Pár odboček se tu najde
Písničky kvůli málo měnnému tempu působí jako hutná zvuková masa, která značně znesnadňuje orientaci v kompozici; určit, kde začíná a končí sloka a kde navazuje refrén, je občas oříšek. Teprve po vícero přehráních songy začínají košatět a dostávají jasnější kontury.
Vyložené pranýřování si za to Taylor Swift nezaslouží, protože je na druhou stranu patrné, že u The Tortured Poets Department nešlo primárně o rádiové hity a velkohubé stadionové hymny. Skutečně strhujících skladeb ve smyslu přímočaré chytlavosti má deska málo. Zpěvačka si ale posluchače vycvičila natolik, že jim může servírovat i „alternativnější“ pojetí popu.
Přestože je jedenácté album takovým hudebním průřezem zpěvaččiným soundem, najdou se tu i svěží novátorské odbočky, tedy minimálně v rámci univerza Taylor Swift. Jedním příkladem za všechny je duet s Florence + The Machine, kde je zvukový vliv divoženky Florence Welch velmi patrný. Lehce westernové Fresh Out the Slammer nebo spalující I Can Fix Him (No Really I Can) zase do světa křičí (nebo spíše šeptají) inspiraci decentním soundem Lany Del Rey. A tahle poloha Taylor Swift sluší a mohla by nastínit potenciální směřování dalších alb. I když ani úvodní osmdesátková Fortnight s hostujícím Post Malonem není marná. Přece jen je to ale už pro zpěvačku komfortnější zóna.
Taylor Swift na jednom ze svých koncertů uvedla, že The Tortured Poets Department více než kteroukoli předchozí desku skutečně potřebovala napsat. A ono to trochu zní jako terapie, kterou zpěvačka psala především pro sebe a při které se moc neohlížela na to, jestli přijde s novými masivními hity. Ona s nimi samozřejmě přišla, ale za to už patří dík věrné fanouškovské základně, jejímž vlivem se z alba stala nejstreamovanější nahrávka historie v rámci 24 hodin – na Spotify nasbírala přes 300 tisíc přehrání. Taylor Swift tím pokořila svůj vlastní rekord, ale laťku nastavila tentokrát tak vysoko, že ji má šanci překonat zase jen ona sama.
Ve skupině Headlineru na Facebooku se nedávno objevila diskuze ohledně toho, zda jde u Taylor Swift ještě o muziku nebo už jen o byznys. Troufám si tvrdit, že jde primárně pořád o muziku. Zpěvačka přece jen stále klade důraz na melodie, jen se snaží posouvat hranice toho, co dokáže průměrný posluchač popu ještě zvládnout. Nejen v rámci různých žánrových odboček a tempa, které rádiovým standardům úplně neodpovídá, ale i servírovaného množství. I to je v době singlů a playlistů něco poměrně nevídaného.
A mezi těmi 31 skladbami není vyloženě nic, co by znělo jako přešlap nebo naprostý nevkus. Snad to může být spíš přílišná hudební nevzrušivost, která někoho po několika písních unudí, ale určitě ne nemastný polotovar, jenž neměl spatřit světlo světa. Na to je Taylor Swift až moc velká perfekcionistka. V tuhle chvíli si může pop ohýbat, jak se jí zlíbí, a dělat si z hudebního hlediska, co si zamane.
The Tortured Poets Department není dokonalá deska a určitě není tím nejlepším, co má zpěvačka na kontě. Přece jen její nejlepší písničky jsou ve své podstatě ostřejší a zvukově vypointovanější. Okamžitá klasika, jak označil album magazín Rolling Stone, je poněkud přehnaná nálepka. Je to jednoznačně nejosobnější nahrávka, kterou hudebnice vydala, což lze při nahlédnutí do textů vypozorovat. Jenže osobní ještě nutně neznamená nejpovedenější. To je samozřejmě subjektivní tvrzení, ale některé z předchozích desek zkrátka působily konzistentněji a jako více kohezivní. Na vynášení do nebes a debatách o nadčasovosti je ale oddělení zmučených básníků příliš mdlé.
Méně je navíc více. Taylor Swift možná už ani nedokáže tenhle rozjetý vlak zastavit, ale větší prostor a delší časová prodleva mezi dalšími deskami by mohly být ku prospěchu věci. Mít ve 34 letech repertoár o více než 200 skladbách je obdivuhodné, ale někdy je k posunu potřeba získat novou perspektivu. A ta možná Taylor Swift v tuhle chvíli už poněkud chybí.
Verdikt: 70%
Taylor Swift a její spolupracovníci se ve svých nápadech začínají trochu opakovat. Do plachet by potřebovali svěží vítr a dát si s novým materiálem na chvilku pauzu. Zpěvaččin skladatelský um, vytrvalost a pracovitost jsou sice neuvěřitelné, ale občas to vypadá, že tenhle obří popový kolos jede na setrvačník.