Kreator. Patří už navždy k thrashmetalovým titánům a minimálně na německé scéně nemají konkurenci. Přesto z celého takzvaného teutonic thrashe jsou Kreator právě ti, kteří nejčastěji fušovali do jiných žánrů. Devadesátá léta pro ně byla érou experimentování a řada true fans z osmdesátek jen skřípala zuby. Divočejší etapu v historii kapely ukončila až deska Endorama z roku 1999, která zní, jako kdyby Kreator coverovali Sisters of Mercy. Od přelomu tisíciletí ale Mille a spol. opět dobývají thrasmetalový trůn – ne náhodou skladba Reconquering the Throne otevírala „comebackové“ album Violent Revolution z roku 2001.
Už dvě dekády jsou Kreator opět thrash metal a do experimentů se pouštějí jen opatrně. Ale soustavně. Už na předchozí desce Gods of Violence z roku 2017 přidali do svého zvuku prvky tradičního heavy metalu a power metalu. Nablýskaná produkce, pompézní riffy, monumentální refrény. Člověku se ani nechtělo věřit, že poslouchá stejnou kapelu, která stvořila diktáty jako Pleasure to Kill nebo Terrible Certainty. Pět let po Gods of Violence vychází novinka Hate Über Alles. Už první singly dávaly tušit, že Kreator zase popustili uzdu žánrové fantazii a zase experimentují o kousek víc. Jestli je to dobře, je zatraceně těžká otázka.
Hate Über Alles uvádí podivné intro Sergio Corbucci Is Dead jak vystřižené ze spaghetti westernu. A pak se vyřítí titulní skladba vzteklá jak smečka vlků. Celé to řeže a kope a připomíná zlatý fond Kreator (čti přelom osmdesátek a devadesátek). Ani následující Killer of Jesus nebere zajatce, její tradičnější metalové vlivy a hymnický sbor na závěr připomínají doby Violent Revolution. Stejná řeznická práce je i Strongest of the Strong, silné chvilky má i taková Demonic Future. A odtud dál je to malinko nepřehledné, jak by řekl Rimmer v Červeném trpaslíkovi…
Přínos Kreator už nikdo neodpáře. Napsali tolik zásadních písní, že byste jejich texty vytapetovali barák. Proto se nelze divit, že nechtějí stát na místě. Ale skladby jako Crush the Tyrants nebo Become Immortal nenabízejí nic než nepříliš přitažlivý metal ve středním tempu. Vejdou a nezanechají žádný dojem. Především druhá zmiňovaná zní jak hevík od Accept. Píseň Midnight Sun pak Mille a spol. okořenili nesourodým ženským zpěvem. Závěr v podobě Pride Comes Before the Fall a Dying Planet má své světlé momenty jen tehdy, když se do toho Kreator opřou, ale většina nápadů je utahaná vata k neuposlouchání. Ani zmíněná „návratová“ deska Gods of Violence se nebála experimentů, ale celek působil komplexněji a materiál byl přece jenom silnější.
Hate Über Alles je tak typický Kreator posledních let. Je to celé hrozně velkolepé, precizně zahrané (to pořád klobouk dolů), ale při bližším ohledání tomu chybějí šťavnatější kousky. Tady obzvlášť. A především to postrádá klasické trademarky Kreator – nasranost, agresivitu, rychlost a jednoduché funkční riffy. Místo toho se z kapely stává další typický metálek Nuclear Blastu. Hezky to hraje, skvěle to vypadá, ale je to prázdné a neškodné. Nikdo snad neočekává, že Kreator budou stále stejně draví, jako když byli teenageři, ale Hate Über Alles je na tuhle thrashmetalovou značku málo.
Verdikt: 55 %
Kreator nahráli spíš průměrnou desku. Muzikanti to jsou nadále skvělí, ale zásoby silných agresivních riffů spíš vysychají. Debaty, co se s metalem stane, až ti největší metaloví titáni zmizí ze scény, vlastně nepůsobí tolik depresivně.