Kdo viděl například některý z loňských koncertů, kde zpěvačku doprovázely blýskavé efekty, doprovodná tanečnice a pompézní světelná show, zatímco pod jejím vokálem zněly pouze syntetické plochy, samplované smyčky a taneční beaty, a zároveň nezná zpěvaččiny začátky téměř folkové písničkářky s kytarou, může při prvním poslechu nového alba zůstat v lehkém šoku. Katarzia tentokrát opustila i pouze dokreslující elektroniku a sází na tradiční hudební doprovod, dominantní piano, občasnou kytaru, basu a dechy, přičemž na většinu toho hrají především klasicky školení muzikanti, známí hlavně z jazzové scény.
Není tak divu, že album se nese na příjemně posmutnělé, melancholické, ale namísto depresivní spíše smířené vlně a překvapuje až obdivuhodně otevřenými texty. Ty vznášejí otázky i připomínají stále platná témata partnerských krizí a genderových nerovností, ale i míru životní skromnosti a potřeby uznání a pomyslného „místa na slunci“. Katarzia si tu nicméně naštěstí nehraje na nějakou samozvanou filozofku, ale spíš otevřeně přiznává nejistotu, věčné hledání ideálu i občasnou skepsi, zda to všechno není jen marnost. „Kde je ta rovnost, o kterou celý život bojuješ?“ ptá se v titulní skladbě. A sama sobě odpovídá: „Tak to na tom světě, můj milý, tak to na něm chodí / vždy to stálo na tom, co se nám právě hodí…“
Petr Ostrouchov jako producent opět prokázal neskutečnou citlivost v přístupu k aranžmá, ale i pokoru, s jakou interpreta netlačí do nezvyklých pozic, ale naopak se v něm snaží podpořit to nejsilnější a nejlepší, co v něm je a co sám může nabídnout. Výsledkem je posílená přirozenost. Když pak Katarzia zpívá „Jsem závislá na lásce, být s někým ale vlastně nechci…“ nezní to ani nabubřele, ani ufňukaně, ani pozérsky, ale ze všeho nejvíc upřímně a snadno uvěřitelně. Osobní zpovědi jsou tu víc než otevřené, touhy přímo hmatatelné a pocity či nespokojenost doslova drásavé. Jen těžko si představit, že by se někdo z posluchačů někdy nesetkal s něčím podobným, o čem se tu zpívá – to jen někteří s tím bojují raději cynismem, ale na přesahu zpěvaččina poselství a na obecné platnosti nastolovaných témat to nic nemění.
A podobně jako autorka a interpretka k písním přistupují i přizvaní muzikanti. Piano Kristíny Smetanové doslova hladí, rytmika zkušených Tomáše Lišky a Romana Víchy neexhibuje a nemá potřebu se zviditelňovat, ale opravdu účelně a funkčně doprovází, a celek se slévá navzdory melancholii a posmutnělosti v nečekaně příjemný proud, kde nic nevyčnívá a nic neirituje. Staví nálady zcela adekvátní hloubce textů a ono setkání nelze po poslechu považovat za jiné než šťastné.
Někdy se už může zdát, že „natáčet s Ostrouchovem“ je hlavně jakýsi dnešní módní trend a otázka prestiže. Při poslechu podobných alb se pak ale jasně ukazuje, jak moc výsledek samotné tvůrce posouvá a jaké nové cesty jim otevírá. Spojení intimního projevu a homogenního doprovodu pak skvěle podtrhává to nejdůležitější – tedy obsah veršované poezie – a dodává jim ještě větší výmluvnost a sílu. Pokud vás někdy okouzlily třeba Joni Mitchell, Kate Bush nebo Suzanne Vega na svých prvních albech, určitě si tuhle desku zkuste nechat zadřít pod kůži. I když je nutno upozornit, že napoprvé to vůbec nemusí být snadné na poslech.
Verdikt: 78%
Sonda do života současné ženy, otevřená zpověď a terapeutická seance, kde knězem či trpělivým psychologem se ať chce, či nechce, stává každý z posluchačů.