Zpěvák Tom Meighan byl hlasem i tváří Kasabian. Hudbu sice téměř výhradně skládal kytarista Serge Pizzorno, ale Meighan byl ten, kdo na koncertech hecoval davy a fanoušci mu viseli na rtech. A v tom tkví hlavní rozdíl mezi Kasabian dnes a kdysi. Když předloni dostal Meighan padáka kvůli domácímu násilí, kapela nakonec prakticky nezměnila sestavu. Jen se z Pizzorna stal frontman a dlouhodobě hostující Tom Carter se nastálo chopil kytary.
Díky tomu zní Kasabian pořád stejně, a přesto jinak. Pizzorno si teď odzpívá, co dřív jen skládal, a proto se pěvecké party oproti starším deskám moc neliší. Horší je podání. Pizzorno byl kapelník a skladatel, ale ne frontman. Do nové úlohy se ještě úplně nedostal a jako zpěvák není sice špatný, ale Meighanově frontmanské suverenitě se zatím nevyrovná. Sebevědomí ani zápal mu podle rozhovorů nechybí, je dost možné, že se potřebuje jen otrkat a na další desce už bude znít jako skutečný frontman. Teď na polovině skladeb jako kdyby zpíval z donucení, což není tak daleko od pravdy.
Když už jsem zmínil ty rozhovory, Pizzorno v nich popisoval Alchemist’s Euphoria jako desku střídající hutný zvuk s intimními polohami. Jako nahrávku, kde posluchače čekají „obskurní otočky“. Vyšlo to tak napůl, není to žádné konceptuální album s promyšlenými nečekanými proměnami zvuku. Kasabian prostě jen střídají žánry a záměry. Pořád umí napsat hutnou vypalovačku, ale větší prostor dávají baladickým plochám. Stále to do lidí sypou z kytar, mnohem víc však zapojují elektroniku. Alchemist’s Euphoria je žánrově a zvukově rozkouskované album. Kasabian dokazují, že z fleku dovedou zahrát prakticky všechno, co je napadne. Album otevírá čistý britpop v podobě skladby Alchemist, následuje indierockový singl SCRIPTVRE, po něm si odskočíme na rave party s Rocket Fuel a pak se vydýcháme u poněkud bezbarvé popovky Strictly Old Skool. Jsme ve třetině desky, osm stejně neukotvených skladeb před námi.
Naštěstí jde až na výjimky o dobré písně. Šestiminutová T.U.E. (the ultraview effect) se z klubové elektroniky postupně promění v progrockové finále, závěrečná Letting Go je hezká beatlesovina. Dobře fungují i instrumentální mezihry evokující tu vesmír, tu oceán. S vesmírnými motivy si Pizzorno evidentně rozumí, protože se na albu objeví víckrát a vůbec by nemuselo dopadnout špatně, kdyby mu časem někdo nabídl práci na soundtracku k nějakému artovému sci-fi snímku. Docela bych se za to přimlouval.
Vzhledem k výše vypsanému je Alchemit’s Euphoria zajímavá deska, která dokazuje, že Kasabian mají i bez Meighana hromadu nápadů, co dál. Problém je, že pro samé experimentování jaksi zapomněli na posluchače. Kde jsou ti Kasabian, kteří do nás pumpovali singly jako Fire, Eez-eh nebo Shoot the Runner? Kde jsou skladby, při nichž na koncertech hopsající publikum propotí i trenky? Na Alchemist’s Euphoria bohužel ne. Ale vzhledem k tomu, co se v kapele odehrálo a že se Pizzorno pořád otrkává, berme tuto kapitolu jako čas hájení. Chleba se bude lámat příště.
Verdikt: 65 %
Zajímavá deska střídající žánry i polohy, ale chybí jí výrazné singly. Pizzorno na sobě v nové roli frontmana musí ještě zapracovat.