Joe Bonamassa má sice na kontě 17 studiových desek, což je poměrně vysoké číslo, k tomu ovšem pravidelně pracuje na svých dalších projektech a přispívá na desky kolegů z branže. Nezapomeňme, že také jezdí jedno turné za druhým. Poslední album Breakthrough dával Joe dohromady mimo jiné v řeckém Santorini v Black Rock Studios. Vyrazil tam mimo sezónu a dle jeho slov měli ostrov v podstatě pro sebe. Tak si tam Joe pokuřoval doutníky a psal písničky. No, komu by se to nelíbilo?
Nutno podotknout, že Bonamassův rukopis se vyvíjí ruku v ruce s rukopisem producenta desky Kevina Shirleyho. Spolupracují spolu už dlouho a Kevin má zásadní vliv na to, jak desky znějí, a v zásadě velmi ovlivnil podobu, s jakou se Bonamassa prezentuje na poli studiových nahrávek. Stejně jako předešlé desky i tato ctí bluesovou tradici, co se zvuku týče. Ten je velmi příjemný, teplý a vyvážený, zkrátka žádná moderní chemie. Zároveň nese určitou charakteristickou stopu umělce a producenta.
Pojďme se zaměřit na skladby jako takové. Otvírák Breakthrough, který je zároveň titulní skladbou desky, to je bluesrocková pecka, jak má být. Přímočaré vokály podtrhuje silný kytarový riff a kapela šlape jako hodinky. Osobně mi připomíná skladbu Redemption ze stejnojmenného alba, které mělo před pár lety velký úspěch. Na něm se Bonamassa vykoupil a s Breakthrought se vydává zbývající překážky prolomit. Zajímalo by mě, jestli mají některé z textů skutečně odrážet Bonamassův osobní život, protože to by kromě svého bohatého muzikantského života měl ještě čas na hromadu emocionálních vzestupů a pádů.
Trigger Finger je můj favorit. Stáhnout střechu, osolit rádio a v rytmu této svižné pecky si vychutnávat zatáčky. Možná mi to Bonamassa vsugeroval, protože na přebalu posledních dvou singlů se vyjímala parádní americká kára. V klipu k písni se Bonamassa se stříkací pistolí v kytarovém futrálu vydává vypořádat s autory nesmyslných a nenávistných komentářů na sociálních sítích. Třešničkou na vtipném klipu je, že Bonamassu dokonce hraje někdo jiný. No, smysl pro humor Joe rozhodně nezapře.
Obecně mají jeho desky podobný mustr, na všech najdeme výrazné skladby jako titulní Breakthrough, hravé středovky, procítěné balady a pár poctivých shufflů pro zaryté posluchače blues. Jedním takovým je I’ll Take the Blame. Jako bych byl zase na Blues Alive! Následuje zmíněna hravá středovka, Drive By the Exit Sign je dle mého názoru jedna z nejpovedenějších na desce. Joe se sice se slidem moc nepředvádí, ale to neznamená, že ho nemá ve svém repertoáru technik. Celá píseň stojí na nadýchaném funky groovu, a i když jsem ji slyšel už asi třicetkrát, na studiových sluchátkách jsem najednou objevil jakási konga, která se kradmo prolínají celou písní. Parádní detail.
Pozici procítěné balady obsazuje Broken Record. Krásně se táhne, graduje v eskalovaných refrénech. Zde má více prostoru Bonamassův zpěv, který opravdu zraje jak víno. Vokál je pevný, nese emoci a opírá se o neobvyklou a nápaditou barvu. Nemůžu si pomoct, Broken Record mi v úvodním nápěvu refrénu lehce připomíná Dívku s perlami ve vlasech, kterou přebral Aleš Brichta od maďarské Omegy.
Někde na pomezí balady a středovky je Shake This Ground, na desku zapadá, vyvažuje atmosféru, ale nijak nevyčnívá. Still Walking with Me ukazuje klasický bluesový kontrast. Text jako takový by klidně mohl být v nějaké dojemné písni. Ukazuje, že láska a věrnost nejsou samozřejmost, a je o člověku, který zůstal vypravěči po boku i v těžkých časech. Ale ta melodie, ta je vyloženě hravá, veselá a celý námět tak lehkonoze povznáší. Na vážnější notu zahraje kytarovka Life After Dark a pomalu se blížíme k závěru.
Předposlední You Don’t Own Me, u té bych po úvodních tónech nepoznal, že se jedná o Bonamassu. Závodní tempo a kytarový riff mi spíše evokují Anguse Younga, jak sebou škube na pódiu pod vlivem rytmického motoru AC/DC. Ale je to zábavné, píseň se jednou nadechne v barvité vyhrávce a poté se zase ponoří do víru zběsilosti. Album houpavě zakončuje Pain’s on Me a dochází mi, že dalším pilířem, který definuje Bonamassovy desky, jsou úžasné vokalistky, které písně pozvedávají na další level. A úplně mě dostal zdvih na začátku kytarového sóla. Bonamassa zas a znova ukazuje, proč je jedním z nejuznávanějších kytaristů dnešní doby.
Breakthrough je solidní průlet bluesrockovým světem. Když vycházely singly, tak trochu jsem doufal v podobně silné album, jako bylo Redemption. S odstupem musím uznat, že to je ovšem ještě o kus dál. I tak přináší deska záživný poslech a perfektní songwriting. Ostatně to je důvod, proč se k Bonamassovi pořád vracím. Kytaru ovládá skvěle, ale je to jen část jeho receptu na písně, které jsou plné krásných barev a přesvědčivě zvládnutého aranžérského řemesla.
VERDIKT: 86 %
V kontrastu různorodých aktivit Joe Bonamassy není nová deska takovým svátkem, jako bývá u mnohých jiných umělců. Přesto Joe drží laťku vysoko, zdokonaluje se ve svém řemeslu a pravidelně obohacuje svět blues nápaditou a pestrou hudbou.