Právě dynamické změny, ať už jde o tempo, nebo použité nástroje a jejich rozvrstvení, jsou na Three Bells klíčové. Segall zde vykresluje kontrasty mezi jemnými akustickými melodiemi a intenzivními elektrickými riffy, což vytváří zajímavé hudební napětí. Jeho schopnost plynule přecházet mezi různými styly a náladami je naprosto mimořádná a svědčí o jeho umělecké a muzikantské zručnosti.
Three Bells přináší originální hudební zážitek, který odráží Segallovu uměleckou všestrannost a nebojácný přístup k experimentování. Každá skladba se prezentuje jako unikátní hudební cesta, v níž zpěvák a multiinstrumentalista (kromě několika málo výjimek vše zazpíval a nahrál veškeré kytary, perkuse, bicí, basovou kytaru a klávesy) kombinuje rozmanité styly – od psych rocku přes prog jazz, hard rock až po post punk a stoner rock.
Hlavním rysem alba je jeho strukturalistický přístup, kdy jednotlivé písně obsahují mnohé změny v tempu a aranžmá, často plynule přecházející z jednoho hudebního motivu do druhého. Segall je nekompromisní, pokud se v členitosti jeho skladeb posluchač ztrácí, musí poslouchat pozorněji, aby autorovi stačil.
Experimentální duch alba je nejvýraznější v písních jako The Bell, Void, Hi Dee Dee nebo To You, kde se ve stylu art rocku posluchačům ve struktuře kompozic nabízí hned několik písní v rámci jediné. Prolínají se jimi repetitivní kytarové riffy s dynamickými bicími a syntezátory, vytvářející vícevrstevnatý hudební zážitek.
Album také vyniká využitím akustických prvků, které dodávají skladbám osobitý charakter, zatímco elektrické kytary a zkreslené zvuky přispívají k surovější a energičtější atmosféře. Křehká Reflections, linoucí se ve středním tempu s kytarovými kudrlinkami, nabízí zklidnění, které je na albu spíše výjimkou, melancholicky a unaveně znějící Watcher zase posluchače zvukově vrací do 70. let, kde Segall zhusta čerpal inspiraci.
V členitých a heterogenních skladbách často sází na postupnou gradaci, kdy si v první, poklidnější části připravuje půdu pro rockovější a masivnější závěr, kdy nástroje nabírají na síle a mohutnost zvuku dodává skladbě na majestátnosti (Void, Move).
Ty Segall moc dobře ví, jak napsat hitovou věc, ale na Three Bells se záměrně snaží potlačovat libozvučnost, přičemž se mu tím daří posluchače udržet v napětí a při poslechu. Když v tomto svém záměru povolí a nabídne přístupnější skladbu (My Best Friend, My Room, Wait), shodně sází na hravost a melodičnost. Experimentování je odsunuto do pozadí a na povrch primárně vyvěrá struktura přístupných skladeb, které mají potenciál zasáhnout širší publikum než většina desky.
Textově je Three Bells dosud nejosobnější Segallovo album. Zabývá se na něm existenciálním strachem, zpívá o své ženě Denée, které věnoval stejnojmennou skladbu a jež s ním spolupracovala na pěti skladbách, nebo o svém psu Hermanovi, který si zahrál i v klipu k singlu (My Best Friend).
Nejnovější album je dokladem tvůrčí odvahy Ty Segalla. Je také jednoznačným důkazem, že je schopný neustále se vyvíjet. Ustrnutí by se v jeho případě skutečně symbolicky rovnalo umělecké smrti. Zároveň však platí, že někdy neustálá snaha o experimenty a změny nepůsobí zcela uvěřitelně a víc než posluchači dělají radost tvůrci samotnému.
Verdikt: 68%
Three Bells je už 15. sólovým albem Ty Segalla. K tomu se podílel na mnoha vedlejších projektech a hrál se spoustou kapel. Je proto k neuvěření, jakou nápaditostí stále disponuje. Je jediným ve své kategorii, proto jedinečným. Ale novinka rozhodně není jeho jedničkou.