Pamatujete si ještě skladbu Sluníčko kapely Priessnitz z období, kdy už opustili ranou gotickou temnotu a mrazivě foukající vichry z beskydských kopců? Jako by předznamenávala, že jejího frontmana cesta za pár let dovede až někam do údolí. Prozářeného právě letním sluncem, činícím život přece jen o něco radostnějším a snesitelnějším. Právě tak totiž působí Letní kapela, nejnovější z bandů Jaromíra 99.
Debutové album navazuje ze svých předchůdců spíše na Umakart nebo na písničky pro Václava Neckáře než na mnohem temnější Priessnitz, stylový Kafka Band či pochmurné příběhy Aloise Nebela. Je to znát už z kreseb a barev použitých v singlovém klipu a souběžně vydané knize Mimosezóna; najednou jsou mnohem jasnější, pestřejší, podobně jako hudba a hlavně „vyčištěný“ zvuk od producenta Dušana Neuwertha. Ty písničky si na nic nehrají, nepředstírají ani velké umění, ani hlubokomyslné úvahy – jen s nadhledem komentují každodenní život a i hudebně se drží jednoduchých linií.
Skladby nezapírají rockové kořeny, ale zároveň nabízejí projasněnost akustickými nástroji, vedle španělek i zvonkohrou, trumpetou, ukulele či buzouki nebo foukací harmonikou. Z blues si berou životní klid a smířenost i s tím negativním, z folku a country zpěvnost a sílu romantiky. Jako určitá propojující nit ty písničky protkává zjevná absence ambicí – to, že celý projekt odstartovalo přátelské setkávání a chuť si společně a nezávazně, jen z radosti zahrát s přáteli v době, kdy si mnozí s lockdownovými omezeními najednou uvědomili vzácnost a sílu podobných chvil, je z desky hodně znát.
To, že písničky nejsou jen oddechovým relaxem, zajišťují skvělé texty. Pod zdánlivou nezúčastněností a trivialitou skrývají silné spodní proudy, přinášejí důležité životní otázky, existenciální problémy i věčný boj s marností a pomíjivostí života. Kam jdeme? Jak moc jsou důležité touhy, i když nedojde k jejich naplnění? Jak žít v ubíjející šedi a problémech, které doprovázejí všednodennost? Co si počít se vzpomínkami a rodinnými historkami, které jsou součástí našich kořenů? To všechno nenápadně ve svých textech Jaromír 99 podsouvá, naznačuje a nechává jen na posluchači, zda bude mít chuť nad tím pouvažovat s ním, anebo jen nad tím vším mávne rukou.
Pokud budeme hledat negativa, pak to je určitá zaměnitelnost jednotlivých nápěvů a melodií. Skvělá aranžmá jim dodávají působivost a lehce maskují občasné skladatelské sebevykrádání. Moc pěkně a příjemně se to poslouchá, především rytmicky (za bicími je léty i předchozími kapelami osvědčený spolupracovník Regál) to skvěle šlape. Po doznění poslední skladby ale ze všeho spíš utkví a v hlavě zůstanou některé slogany či myšlenky než hudební motivy. Těch autorsky silnějších nápadů, jakým je například Tajnou cestou, je tu spíš méně než dříve.
V posledních letech se mohlo zdát, že Jaromíra 99 už plně pohltila jeho výtvarná činnost a tu hudební odsunul na vedlejší kolej, ale album Letní kapely to vyvrací. Nad běžnou tvorbou většiny i mladších kolegů vyčnívá především svým sdělením. A to, že každé léto jednou skončí, ještě neznamená, že se nemůžeme těšit na to příští.
Verdikt: 72 %
Cesta za sluncem se napoprvé šumpersko-jesenické kapele podařila až překvapivě úspěšně. Jako návnada k návštěvě koncertu jejich album funguje jako málokomu.