V Old Scratch Blues, úvodní písni nové desky, Jack White zpívá: „Nothing in the world is free“ („Nic na světě není zadarmo“). Tedy, nic kromě jeho nového alba. To se totiž jednoho letního dne objevilo neoznámeno a neoznačeno v podobě bílých vinylů v bílých obalech jako bonus ke každému nákupu v kamenných prodejnách Whiteova vydavatelství Third Man Records. Když si nečekaný dárek doma pustili první zákazníci a začalo se rychle šířit, že jde ve skutečnosti o plnohodnotné nové album Jacka Whitea, kytarista přes profily Third Man vyzval šťastné majitele vzácných vinylů, ať je klidně digitalizují a sdílejí. Staromilec White, který mírně pohrdá digitální dobou, tak krásně zdůraznil význam a kouzlo fyzických nosičů a zároveň (mírně paradoxně) předvedl působivý marketingový kousek.
Lepší než příběh vydání je už jen jedna věc – samotné album No Name. Zvukově se od minulého akustického Entering Heaven Alive a experimentálnějších předchozích sólových desek posouvá blíž k Jackovým kořenům, ke špinavému blues rocku s tvrdými kytarovými riffy prohnanými přes pořádnou dávku fuzzových efektů a s vypjatou vokální polohou. Ze všech dosavadních Whiteových sólovek má No Name nejblíže k The White Stripes, přesto se na ní podepisuje Jackův umělecký vývoj dost na to, aby nešlo jen o nostalgický krok zpět.
Kromě fuzzu je na desce výrazně slyšet i oktáver, další Whiteův typický kytarový efekt, a to s přidáním hlubší i vyšší oktávy, jako třeba v neurvalém sóle v otvíráku Old Scratch Blues. Větší či menší zkreslení pak dává i na vokály, které díky tomu znějí syrověji a získávají retro nádech. Koneckonců, dost možná místy ani nejde o efekt, ale prostě jen o specifický zvuk velmi starých mikrofonů, u Whitea jeden nikdy neví. Někdy si Jack výrazně hraje i s prostorovým mixem, jako když v klimaxu skladby What’s the Rumpus? posluchače atakuje z několika stran částečně se překrývajícími stopami vokálů.
V textech se White hodně točí okolo moderního světa či se zabývá krizí víry. Ve zmíněné What’s the Rumpus? se obává: „Mám pocit, že z pravdy se dneska stává jenom názor.“ V písni Bless Yourself hřímá: „Potřebuju Boha na povel, Boha na vyžádání, jestli má Bůh moc práce, tak se požehnám sám.“ Ve skladbě Archbishop Harold Holmes zase zaujímá roli fanatického jižanského kazatele včetně patřičných afektů v hlasovém projevu. Jindy si hraje s idiomy nebo maluje náladový lyrický obraz jako u Morning at Midnight.
Je to radost poslouchat.
Verdikt: 80%
Neobvyklý model vydání alba No Name naštěstí zdaleka není tím jediným zajímavým na novince Jacka Whitea. Ten se vrací ke kořenům a zvukem připomíná The White Stripes víc než na kterékoli předchozí sólovce, přitom ale nejde o recyklaci či krok dozadu. Deska nabízí solidní nálož špinavých kytarových riffů s Whiteovými typicky energickými vokály.