Britský zpěvák, který si za předchozí album Fine Line odnesl Grammy a magazínem Variety byl vyhlášen hitmakerem roku, dělal opravdu ryzí pop naposledy jako člen One Direction. Jeho sólová tvorba se poté ubírala spíše směrem retro rocku, i od něj však na Harry’s House uhýbá zase jinam. Zvuk Stylesovy desky tentokrát charakterizují spíš funk, soul, R&B a v několika momentech i folk. Ovšem nijak zvlášť velkohubě a teatrálně. Jede se hodně na vlně osmdesátek a je tu slyšet trochu z Michaela Jacksona, George Michaela nebo Prince.
Singl As It Was, který před vydáním desky vyšel jako jediná ochutnávka, v podstatě sound nahrávky vůbec nedefinuje. Styles si zbytek schovával do poslední chvíle jako tajemství. Možná i proto, že kromě zmíněné písničky tu žádná jiná nemá takový velký rádiový potenciál. Album láká spíš na atmosféru, je intimnější a introspektivní a úplně neoslní plejádou šťavnatých melodií zapamatovatelných na první dobrou. Neznamená to však, že se drží při zemi.
Vůbec nevadí, že je deska tentokrát víceméně prosta velký hitů, které se hodí pro haly – vadí spíše to, že místy působí trochu bezkrevně a uzívaně. Metaforicky řečeno má Harryho dům několik místností, které jsou poněkud prázdné a ve kterých lze chodit jen ode zdi ke zdi. Melodie v některých písních nejsou úplně klenuté, nedějí se tu bůhvíjaké veletoče, což je po sluníčkových singlech Watermelon Sugar, Golden, Treat People with Kindness nebo rockové pecce z debutu Kiwi citelná změna.
Není to míněno nikterak pejorativně a jako něco prvoplánově negativního. Styles svoje bývalé kolegy z One Direction muzikantsky stále o pořádný kus převyšuje a se svou reputací i schopnostmi si rozhodně může dovolit napsat desku, jež se jeho obvyklému mustru vymyká a nejede na stejné vlně. I když je to občas trochu nuda. Je to ale tím, že je hudebník tentokrát opravdu nenucený a zasněný a o bombastický pop mu nejde. Řemeslně by ho ale zvládl levou zadní.
Na albu jsou velmi příjemné folkové momenty v podobě skladeb Matilda nebo Boyfriends, které naopak staví melodie do popředí. Stylesovi tahle decentní písničkářská poloha ve stylu Joni Mitchell sluší – název alba Harry’s House údajně k legendární hudebnici, konkrétně k jejímu stejnojmennému songu, také odkazuje.
Sám Styles o albu řekl, že si jeho natáčení užil nejvíc, ale zároveň jde nepochybně o jeho nejintimnější nahrávku. Tou nejvíc strhující ovšem není. A vůbec ne kvůli absenci přímočarých hitů – o ty ve výsledku vůbec nejde. Jde spíš o šťávu a vnitřní napětí. A v tom zkrátka víc excelovala předchozí studiovka Fine Line, a ne nutně v jejích nejprofláknutějších skladbách. Harry’s House je více o zastavení a rozjímání. Není to deska na první dobrou, minimálně pro mě ne. Na to jí přece jen chybí větší sex appeal.
Verdikt: 72 %
Harry Styles je schopný muzikant, který umí kličkovat mezi žánry. Jeho třetí deska má své nesporné kvality, ale místy je trochu nevzrušivá.