Obrázek k článku RECENZE: Greta Van Fleet už nic nemaskují a stali se epigony Led Zeppelin
| Jarda Konáš | Foto: Press/Neil Krug

RECENZE: Greta Van Fleet už nic nemaskují a stali se epigony Led Zeppelin

Třetí studiovka měla být návratem ke zvuku, s jakým americká čtveřice začínala v garáži. Jestli je tím myšleno období, kdy se sehrávali na oblíbených hardrockových idolech a s vlastními nápady si nelámali hlavu, tak ano, to se jim na novinku přenést povedlo.

Kdybych měl dostat panáka za každou zaslechnutou hádku, jestli je Greta Van Fleet kopírka Led Zeppelin, či není, byl by z toho docela mejdan. Osobně jsem zastával spíš mírnější názor. Ano, frontman Josh Kiszka se svým ječákem dělá, jako kdyby byl Robert Plant své generace, ale ve zbytku kapely bylo možno zaslechnout širší inspiraci než Led Zeppelin. Byl v tom trochu prog rock, trochu art rock, často šlo zaslechnout prvky jižanského rocku, který byl LedZep opravdu vzdálený. V rámci image, vizuálů a klipů pak Greta Van Fleet pracovali s motivy z amerického psychedelického rocku, jehož vrchol byl v Kalifornii na přelomu 60. a 70. let, ve stejné době, avšak stranou nástupu britského hard rocku.

S těmito argumenty jsem vstupoval do diskuze a nutno dodat, že se mi málokdy podařilo uspět. Řada lidí má Gretu Van Fleet zkrátka za kopírky LedZep od začátku a napořád. S novou deskou už podobné diskuze sám vzdávám. Na Starcatcher čtveřice přepnula do čistého epigonství Led Zeppelin s tím, že v určitých momentech nápady legendární kapely přímo vykrádají.

Bublavé klávesy v Meeting the Master, to je No Quarter. Bicí na začátku Sacred the Thread zase odkoukali z When the Levee Breaks. A takhle bychom mohli pokračovat skladbu za skladbou. Greta Van Fleet už nekopíruje jenom zvuk LedZep, ale i konkrétní skladatelské a aranžérské postupy.

Na druhou stranu, proč ne? Staří rockeři pořád remcají, jak je ta nová muzika na pytel, že už dneska nikdo nehraje jako Párplové nebo Sabbati, a hle! Když se zjeví kapela, co hraje jako Led Zeppelin, tak nadávají zas. Greta Van Fleet ale nehraje pro publikum odkojené klasickým rockem. Nemají na to technicky ani autorsky a neumí se takovým posluchačům zavděčit. Hraje pro své současníky. Těm otevírá dveře do světa hard rocku, přes Gretu Van Fleet se můžou dostat ke klasikům žánru. A za to si ta kapela zaslouží i od remcalů jistou míru uznání.

Platí to i pro Starcatcher, protože složit, nahrát a zprodukovat takovou hardrockovou desku není jen tak, tuplem v době, kdy jsou trendy opravdu jinde. Ve srovnání s klasiky žánru nejsou hudebníci stále dost vyhraní a berou to trochu humpolácky, což platí i pro Kiszkův zpěv. Svůj ječák nemá plně pod kontrolou, občas mu ujíždí jako nezkrocený hřebec, a proto se nejspíš nikdy nedostane na úroveň Roberta Planta. Otázkou je, zda to kapele vytýkat. Zda ta klukovská radost z bigbítu, kterou v sobě kdysi čtveřice objevila, nepřevyšuje technické rezervy a fakt, že Greta Van Fleet stále nemá na to skládat hardrockové eposy. Když se o ně pokusí, je to jako rozetřít málo másla na velký krajíc chleba. Je dobře, že na Starcatcher se většinou drží střízlivější stopáže. Sedne jim víc, nicméně o to křiklavěji pak vyniknou výše zmíněné vykradené postupy z padesát let starých nahrávek.

Starcatcher je zatím nejslabší album skupiny. Greta Van Fleet umí odpozorovat stěžejní prvky i drobné detaily milovaného žánru, ale přinesla jen přežvýkaný hard rock s minimem nápadů a nulovou invencí. Pořád ale platí, alespoň pro mě, určitá tetelivá radost z faktu, že takhle v roce 2023 někdo vůbec hraje a hodlá tu hardrockovou pochodeň nést do budoucna dál.

Verdikt: 57%

Žánrově dobře zahraná a zprodukovaná deska, ovšem s mizivým autorským přínosem. Převzaté, až ukradené nápady výrazně převyšují ty vlastní, kterých je tu jen několik.