Obrázek k článku RECENZE: Gaia Mesiah bez křeče. Konečně zase rocková deska, která stojí za poslech
| Josef Vlček | Foto: Vít Linek

RECENZE: Gaia Mesiah bez křeče. Konečně zase rocková deska, která stojí za poslech

Čtvrtá studiová deska tří českých žen a australského baskytaristy představuje vyzrálou kapelu na vrcholu tvůrčích sil, která ví, co chce hrát a dovede to přesně sdělit. Vlnobytí je album pestrých nápadů, překvapivých zlomů a svérázného stylu.

Skupině Gaia Mesiah se poprvé povedlo od první skladby až do posledního tónu zachytit ve studiovém prostředí alespoň část toho, co zná jejich publikum z temperamentních živých vystoupení.

Po návratu zpěvačky Marky Rybin ze Skyline do své rodné kapely jako kdyby se její kreativita, jejíž počátky sahají až do roku 1998, znovu rozjela na plné obrátky. Podařilo se najít průsečík společných hudebních zájmů a představ. Na Vlnobytí cítíme z každé skladby souznění celé čtveřice a oproti předchozím nahrávkám navíc ještě určitý nadhled a uvolnění. Staré nahrávky Gáji vyznívají proti těm čerstvým až křečovitě.

První, co posluchače na desce zaujme, je větší podíl českých písní než na předchozích albech. Zvětšil se i jejich význam – NeNe a LaLuna mají dokonce pro atmosféru alba klíčový význam, přičemž první z nich obsahuje cosi jako vlastenecké narážky, ale spíš manifestuje tezi, že si nedáme svou svobodu vzít. „Budeme žít stále, jak jsme žili dřív,“ přesvědčuje nás Marka. Možná, že skladbu inspirovaly dnešní napjaté časy, ale platila by nejspíš i v předcovidových a předukrajinských časech. Nejde totiž jen o svobodu v sociálním nebo politickém smyslu slova, ale o svobodu duše, o její rozlet, o svobodu vnímat svět podle svého.

Kapela se pokouší hrát hodně energickou, nadupanou hudbu a docela se jí to daří, zvlášť když se Morella občas blýskne řízně provedeným přesným kytarovým sólem. Syrovost takového typu hudby ale mírní tři vzájemně propletené ženské hlasy, uhlazující veškerou přebytečnou syrovost a agresivitu. Vzniká tím inspirující kontrast mezi zpěvy a instrumentálním doprovodem. V tom je Gaia Mesiah nenapodobitelná.

Totéž platí i o stavbě písní, které také často pracují se zvukovými kontrasty. Tady se zase velmi často střídá klidný, někdy dokonce semiakustický zvuk připomínající málem folkovou kapelu s vypjatými důraznými pasážemi, které patří spíš do sofistikovaného punku. Někdy se takto liší strofy od refrénů, jindy – třeba v úvodní skladbě – dojde ke kulminaci až v závěru. Takové písně působí trhaně, jako kdyby chtěly probudit ukolébané posluchače. Inu, kapela se netají tím, jak ji v začátcích ovlivnili System of a Down, kteří podobné postupy rádi používali.

Verdikt 75%

Gaia Mesiah zůstává i přes snahu uhladit kostrbatost předchozích desek jednou z nejexcentričtějších kapel na české scéně. Vlnobytí je konečně zase rocková deska, která stojí za poslech.