Obrázek k článku RECENZE: Flamengo Reunion Session jen neopakuje. Skrývá krásné muzikantské srdce
| Josef Vlček | Foto: Mia Feres

RECENZE: Flamengo Reunion Session jen neopakuje. Skrývá krásné muzikantské srdce

Vladimír Mišík, Pavel Fořt, Jan Kubík, Ivan Khunt, Vladimír Kulhánek a Erno Šedivý, to bylo Flamengo roku 1972. Jan Holeček, Pavel Fořt, Boryš Secký, Vladimír Kulhánek a Jiří Zelenka, to je kapela roku 2022, která se po padesáti letech vydala ve stopách slavné staré party. Setkání dvou generací dopadlo nadmíru uspokojivě.

O albu se občas mylně píše, že jde o novou verzi klasické desky českého prog rocku Kuře v hodinkách. To je značně nepřesné. Kuřetem v hodinkách se zaobírá až druhá polovina desky a i to pouze ve zkrácené verzi. Chybí skladby Jen láska ví kam, Pár století a hlavně kdysi hodně obdivovaný song Doky, vlaky, hlad a boty. V první části, která je spíš rozehřívačkou, slyšíme písně, které pocházejí zhruba ze stejné doby. Jsou to dvě skladby ze singlů Flamenga (Týden v elektrickém městě a Too Much Love Is a Bad Thing), beatlesáckou (přesněji řečeno Lennonovu) I’m The Walrus, Skellington z živého alba skupiny Colosseum a obskurní záležitost The Wrong Time, kterou hrávali dnes už zapomínaní Spooky Tooth. Všechno anglická škola. A aby bylo nepřesností ještě o kapku více, není to úplně live, protože klíčovou skladbu Kuře v hodinkách, podle níž se legendární album jmenovalo, dotočila kapela později ve studiu bez publika.

Stejně tak je pochybné slovo Reunion – Znovusetkání. Ze starého Flamenga se Reunionu účastní jen basista Guma Kulhánek a kytarista Pavel Fořt. Ale proč trvat na takových detailech, když celek je zdařilým pokusem vydestilovat ze starých skladeb to současné, aniž by byl porušen původní charakter hledačské fúze rocku, blues, jazzu a poezie, kterou žil rock začátku sedmdesátých let.

To, co dává desce správné grády, je živá koncertní atmosféra. Teprve při ní se uvolnila ve skladbách ukrytá pravá rocková energie, která v roce 1972 ve studeném prostředí českého nahrávacího studia ani nemohla fungovat. Jako kdyby muzikanti hráli především pro potěšení, a ne pro zvukový záznam. Jak je radost z hraní cítit v každém tónu jak od vysloužilců Fořta a Gumy, tak od „mlaďochů“! Jak se obě generace prolínají v ústřední písni Stále dál! Díky soudobé technice jsou navíc jednotlivé nástroje mnohem čitelnější než na původní verzi. To platí hlavně o saxofonu Boryše Seckého a hammondkách Honzy Holečka. Seckého sólo v úvodu Chvíle chvil a Holečkovo v Já a dým je ozdobou desky. Ale chválit jen ty dva je nespravedlnost vůči ostatním. Všichni jsou, jak říkají Angličané, „musical gymnasts“.

Honza Holeček je hlavním zpěvákem souboru. Má nelehkou roli, protože musí nahradit Vladimíra Mišíka. A tady jsme u zásadního problému nejen této desky, ale každého podobného reunionu. Má se zpěvákův nástupce co nejvíc přiblížit svému předchůdci, nebo je lepší, když bude zpívat po svém? Honza stojí na obou březích. Někde zvolil pietní cestu a snaží se zpívat s rockovým afektem, který byl příznačný pro Mišíka ze začátku sedmdesátých let. Někdy to funguje a zpěvák zní skoro jako Mišík, ale daleko zajímavější je, když Holeček zní jako Holeček, třeba ve strhující verzi Já a dým.

Proti dnešnímu rocku cítíme v přejatých anglických skladbách i v českých písních cosi málo likvidního a možná i mnohomluvné Kainarovy texty (sorry, klasiku!) už dnes ztrácí údernost, kterou od říznějšího, zvláště rychlejšího rocku očekáváme. Ale Flamengo Reunion Session ukázalo, že i s tím se dá vyrovnat.

Verdikt: 80 %

Tam někde vzadu, skryto pod nánosem básnických obrazů, muzikantských exhibicí a koketování s jazzem, je ukryto blues. A to je srdce, které v dnešní hudbě chybí. V tom je jedno z důležitých poselství této desky.

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.