Ať začnu od kteréhokoli místa, pokaždé vydržím jen pět písniček a začnu se nudit. Ale za chvíli se k desce vrátím – mám pocit, že bez těch dalších skladeb by mi něco chybělo. Takových desek si moc vážím – nutí mě zaujmout nějaké stanovisko.
Bistro snů je devátá deska klasiků českého ska Fast Food Orchestra. Natočili ji po třiceti letech od svých prvních krůčků, a jak se místy zdá, uhýbají od pravověrného skáčka různými směry – k popu, ke klasickému rokenrolu a nejvíc k folku. Texty Filipa Vondráška patří spíš do písničkářské kategorie, jen jsou většinou oblečeny do ska kabátu. Tenhle člověk si zaslouží respekt také pro svou schopnost zvládat přízvukovou odlišnost jambové jamajské angličtiny oproti českému daktylu a trocheji, i když si přitom hodně pomáhá různými anglismy. (Pokud se tím tedy nechce zalíbit mladé rapové generaci…)
Útěky od ska jsou nejspíš dány muzikantským vkusem kapelní sedmičky, který nejspíš sahá hodně do historie hudby. Jasně, původní ska pochází z poloviny šedesátých let, ale když slyšíte v Jízdním řádu verše „u táboráku s kytarou / a v zádech s řekou ospalou“, napadne vás, že pánové tu sáhli až do dávných dob trampingu. V jiných textech zase narážíme na jazykovou ekvilibristiku, která připomíná Michala Bukoviče. První, co vás může napadnout při úvodním Bistru snů, je slavná Vodičkova country píseň Řidič tvrdej chleba má. Nebo taky třeba Tučného Prodavač. Nic proti tomu, dokonce se dá říct, že ne každá kapela má tak výrazný otvírák desky a možná i koncertního programu jako Fástfůdi s touhle skladbou:
„Fast Food, bistro snů,
delivery melodií do domů,
vezeme hlavní chod všem gurmánům,
servírujem rovnou do chřtánu.“
Názvuky české tradice, ať už je to portovní country, domácí odrůda rokenrolu, nebo folk, jsou důležité, protože dělají kapelu originální v kontextu celého žánru. Žádná jiná ska kapela na světě by takhle nedokázala znít. I kdyby měla stejně dobře a pestře znějící dechovou sekci.
Jen toho optimismu a pozitivního pohledu na svět je až příliš, takže veškerá muzikantská paráda – a že to kapele šlape! – klouže při tom mudrování chvílemi po povrchu. Řada písniček, mezi nimiž dominuje Od té doby, co tě znám tím připomíná český pop osmdesátých let. Nejvíc v tom vyniká předposlední song Vo co ti de. A to včetně vztyčeného moralizujícího ukazováčku:
„Tvoje chyba, že si kolem sebe stavíš plot,
na stránkách placatá zem dal ti admin stop,
pokud jde o tvoji hloupost, tak ta nemá strop,
v urážení lidí, kámo, jseš fakt maestro.
Chceš mít tuhle image, to je, o co ti de,
vlastně o tom ani nevíš, vůbec ti to nedojde,
odpudíš i magnety, jestli tě to nepřejde
i tvoje já se s tebou rozejde.“
Takové to karatelské oslovení připomíná celou tehdejší sérii písní rockové a metalové scény, kterými různí Katapulti a Olympici dělali „úlitbu bohům“. S tím by se dalo v osmdesátých letech jít i na Festival politické písně! Jasně, ti, co poslouchají Fast Food Orchestra dneska, to tak nevnímají. Ale zkušenějšímu posluchači to evokuje nepříjemné pocity.
Bistro snů končí moudrou, nejvíc ze všeho do folku laděnou písničkou Tulák. S houpavým ska nemá moc společného, ba dokonce svou semiakustickou polohou rozbíjí kontext celku, ale je dobře, že tam je:
„Jakej by byl svět,
kdybych věděl, co vím teď,
byl bych lepší, než jsem dnes,
nejspíš moudrej bych byl jako Sokrates,
kdybych neměl z žádných věcí strach,
netopil se v otázkách,
už bych nebyl jako Bárta na vážkách.“
S tím se fakt dá souhlasit.
Verdikt: 75%