Tematicky rozvíjí Aurora to, co načrtla už se svým dvojalbem Infections of a Different Kind a Different Kind of Human z let 2018 a 2019 a dva roky starou nahrávkou The Gods We Can Touch. Jde o studii člověka, jeho niterných tužeb, zákoutích duše a konfliktu srdce a mysli. V 16 písních se zpěvačka snaží najít odpovědi na otázky ohledně spletitých mezilidských vztahů, ale i na to, co člověka vůbec činí člověkem.
Vše opět balí do vysoce přitažlivého a neotřelého hudebního hávu, jenž čerpá inspiraci z folklóru, silně tu ale zaznívá i její „elfí“ osobnost. Je skoro záhadou, že Auroře ještě nikdo nenabídl, aby napsala soundtrack pro nějaké ryzí fantasy typu Pán prstenů.
Norská zpěvačka, která v půli června oslavila 28. narozeniny, skvěle využívá všech svých zbraní. Zase je o ždibec akurátnější než naposledy, co se týče práce s hlasem, dobře využívá i dynamiku, a to nejen na ploše celého alba, ale i na menším prostoru v jednotlivých písních. A co je hlavní – nebojí se riskovat. I ve skladbách, které jsou jí zvukově nejvlastnější, tedy ve kterých šperkuje svůj charakteristický sound, zkouší zase nové věci.
Hned pilotní singl Your Blood je sice ryze popový, ale zároveň experimentuje s elektronickými prvky a dobře se mu daří překlenout prostor mezi hlavním proudem a alternativou. Some Type of Skin se starší tvorbě přibližuje o něco víc, ale působí naléhavěji. Aurora je tu éterická i ostrá.
Právě kontrasty jsou tou nejsilnější stránkou desky. Zpěvačka se nebojí takřka šokovat. Když se zatím poslední singl Starvation z melodie připomínající irskou lidovku přelomí v regulérní techno, je to napoprvé nečekané. Ale nepůsobí to vůbec nepatřičně, trapně ani předstíraně. I následující The Blades, jež by se dala popsat jako hudební setkání Aurory a The Prodigy, je svým zvukem až překvapivě surová.
What Happened to the Heart? je komplexní. Možná na první poslech neodkryje všechny své krásy tak lehce jako předchozí desky, ale s každým dalším přehráním intenzita roste. Je to album strhující, ale i něžné – Aurora tu ladně i divoce tančí celou svou existencí, tedy i hlasem. Dosáhla navíc bodu, kdy už ji nelze zařadit do jednoznačné a snadno srozumitelné škatulky.
Verdikt: 85%
Aurora byla svá od prvního alba. Svou excentričnost si roky hýčkala, až z ní vykrystalizovala nejen její jedinečná osobnost, ale i velmi specifická hudba. Čtvrtá deska obojí podtrhuje a násobí.