Sleater-Kinney, jedna z ikonických rockových kapel, se vrátily s jedenáctým albem nazvaným Little Rope. Deskou, kterou zásadně ovlivnily osobní tragédie. Když byla na podzim 2022 kapela v polovině přípravy, Carrie Brownsteinová se dozvěděla o skonu své matky Lindy a nevlastního otce při dopravní nehodě na dovolené v Itálii. Nešťastná událost se do nahrávky výrazně propsala – jak do některých textů, tak také do emocionální intenzity skladeb.
Hudebně se novinka Sleater-Kinney vrací ke klasickému zvuku, který je definován ostrými kytarovými riffy společně se střídajícím se, případně proplétajícím zpěvem dvou hlavních vokalistek Carrie Brownstein a Corin Tucker. I když i toto je relativní, protože stejně jako u kanadského tria Rush zvuk kapely více než jen dotvářel bubeník Neil Peart, podobně to v případě Sleater-Kinney bylo i v případě Janet Weiss. Její následovnice Angie Boylan se nesnaží svou předchůdkyni kopírovat, i proto zvuk bicích není tak výrazný a určující jako v dobách, kdy kapela natáčela své nejlepší věci.
Deska už od úvodní singlové Hell působí jako bouřlivé a emocionálně nabité rockové dobrodružství. Kapela nás od prvních tónů vtahuje do atmosféry plné naléhavých vokálů a solidní kytarové palby, v nichž melancholie a energie splývají do jednoho celku. „Peklo je jen ukazatel, když se vydáte určitou cestou,“ zpívá Tucker a okamžitě tak nastavuje tón celého alba. Její naléhavý zpěv proplétající se s kytarovým partem Carrie Brownstein vytváří známě znějící spojení, kde zpětná vazba a občasné zkreslení kytary tvoří jasný identifikátor kapely.
Do předchozí tvorby Sleater-Kinney skvěle zapadají i devadesátkovým vibem kapely nasáklá Needlessly Wild nebo Small Finds, v níž naléhavý zpěv doprovází melodická kytarová linka a střídmé bicí. To vše dohromady vytváří hitový potenciál, kdy se člověk pohybuje do rytmu skladby a užívá si perfektní tok hudby.
Podobné je to i s Don’t Feel Right. Písnička zní jako kytarové indie z devadesátek, kde však hudební svůdnost představuje mimikry stavu, kdy se člověk cítí hrozně („Necítím se dobře, to je vše, co vím / Vstanu, udělám si seznam / Co budu dělat, až budu v pořádku / Přečtu si další básně, vykašlu se na polovinu léků / Obléknu svůj věk, zavolám zpět svým přátelům“). Brownstein zde nabízí recept, jak se pomocí seznamu věcí, jež je potřeba udělat, pokusit překonat vlastní otupení žalem.
S odchodem Janet Weiss dostaly dvě hlavní tváře kapely prostor bez vnitroskupinových názorových bitev na desku zařadit i experimentálnější, ale také popovější kusy. Say It Like You Mean It, Hunt You Down nebo Dress Yourself stojí mimo hlavní proud toho, co za tři dekády kapela vytvořila, zároveň ukazují její touhu neustrnout a rozšířit své působiště. I tyto skladby drží melancholickou linku alba, a to přesto, že například Dress Yourself, jež se obrací k rozbitému nitru („Vstávej, holka, a obleč se / Šaty, které miluješ, pro svět, který nenávidíš“), vznikla ještě předtím, než Brownstein přišla o matku a nevlastního otce.
Závěrečná Untidy Creature je klasická rocková věc, která by se dobře vyjímala i v katalogu St. Vincent, jež kapele produkovala desku The Center Won’t Hold (2019). Zároveň destiluje podstatu historie kapely i nové desky. Je v ní totiž obsažena melancholie, bolest i vzdor („Můžeš mi zkusit říct, že nejsem nic / Nemám křídla, abych mohla létat / Je toho příliš nevyřčeného / A zítřek není v dohledu / Dnes večer už není cesty zpět / Díváš se na mě jako na problém, který je třeba vyřešit / Jako na neupravené stvoření, na které nemáš páky“). Má v sobě vše, co kapela momentálně zosobňuje. Hudebně i mentálně.
Verdikt: 72%
Little rope je albem, se kterým se sleater-kinney vrátily zpátky do sedla i ke kořenům. Opustily snahy o synthpopové odbočky a opět se spolehly na svůj typický kytarový zvuk. Deskou udělaly radost pravověrným fanouškům, samy sobě přinesly ulehčení v těžké chvíli. Nemusí být nejlepší v kariéře, ale určitě je v daný okamžik zásadní.