Ride Lonesome je Beckovým patnáctým studiovým albem a na mnoha z nich ho bylo těžké někam žánrově zařadit. S novinkou Ride Lonesome je to ale jiné. Už to není výsledek génia hudebně různorodého chameleona, jako tomu bylo především v první fázi jeho kariéry, kdy propojoval folk, alt-rock, hip hop i blues tak filigránsky, že určoval trendy. Tady sází na známé postupy a jistotu cest, které už prošel.
Zvukově se deska vrací k intimnímu, melancholickému a filmovému písničkářství, kdy se Beck s pomocí akustické kytary opět převtěluje do persony svého folkového alter ega. Nese to s sebou zpomalení, žánrovou homogenitu a texty, které se vyrovnávají se zlomeným srdcem. Příkladem je hned titulní skladba s pomalou, decentní akustickou kytarou a unaveně rezignovaným vokálem. Melancholický text pojednává o osamělosti („Vzpomínku nemůžeš obejmout“) a o tom, jak se někdy prostě musíte snažit posouvat vpřed, abyste překonali těžké časy („Musíš jet sám / Musíš vyplakat celou řeku a jít podél ní až domů… sám.“).
Stejným směrem pokračuje i v následující Run Away, kde se melancholie prolíná se stopovými prvky naděje. Určitá změna přichází s Failed Words. Vyšší vokální linka zní přes jednoduchý, opakovaný klavírní riff. Hudebně provzdušněná písnička reflektuje pocit marnosti („Všechny mé noci jsou marné, všechny mé dny jsou marné, všechna má slova jsou marná, má lásko.“).
Právě tady se ukazuje aspekt, který je zároveň předností i slabinou celé desky. Beck si vystačí s úzkou akustickou a orchestrální paletou, kde vedle kytar a klavíru hrají důležitou roli smyčce v aranžích rozepsaných jeho otcem Davidem Campbellem. V In the Night nebo Bleed vytvářejí filmově bohatý prostor pro mnohovrstevnaté harmonie, ve For Your Love pak díky výraznému houslovému partu Terezy Stanislav, kanadské hudebnice českého původu, působí téměř ambientně.
Ride Lonesome je jako deska soudržná, ale absentuje tu něco, čím Beck v minulosti tolik oslňoval. Odvaha. Dříve se při poslechu jeho tvorby dalo rozpoznat, co ho právě hudebně zajímá. Při poslechu Ride Lonesome to netušíte. Nepřekvapuje, což je v Beckově případě téměř zločin. O to víc na albu těší momenty, kdy opustí kokon bezpečného pohodlí melancholie. It Ends Right Here přináší osvěžující romantismus, vyšší vokální rejstřík, lehkost a prosluněnost, Falling Through My Hands je pak popově zasněnou ukolébavkou linoucí se kolem jemného kytarového riffu, v níž Beck vzpomíná na dřívější, šťastnější dny ztraceného vztahu.
Album na první dobrou může působit jako duševní cestopis, ale jde spíše o sebepoznávání, které dochází k tomu, že vše, čemu má člověk čelit, je uvnitř, ne mimo něj. Nálada alba není poznamenána jen rozpadem vztahu, ale také vědomím plynoucího času, jenž s postupujícími roky pádí stále rychleji. Závěrečná Beyond the Light proto funguje jako vyústění celé cesty. Beck zde vzpomíná na dobré časy, které přicházejí po těch špatných („Nemám čemu věřit, jen vzdálenosti v tvých očích / Nepamatuješ si umírání světla?“). Zní to jako katarze, smíření, vyrovnání se situací.
Navzdory zlomenému srdci album nesoucí podzimní odstíny obsahuje i optimismus a přijetí daného stavu. Jde o dvanáctiskladbovou kolekci komorních melodií zachycující alchymii proměny bolesti. A po jejím poslechu se zdá, že Beck už je z nejhoršího venku.
VERDIKT: 82 %
Beck proměňuje bolest v podmanivou křehkost, jen až příliš často volí jistotu tam, kde dřív dokázal překvapit.