Napsat recenzi na dvě a půl hodiny dlouhé album, to je celkem výzva. Dolly Parton mi to naštěstí dost ulehčila. Žádný sofistikovaný epos se totiž nekoná. Stačí si poslechnout pár úvodních skladeb a takhle už to dojede až do konce. Rockstar jako kdyby byla udělaná podle pravítka.
Když Dolly Parton práci na albu oznámila a vydala první singly, vypadalo to na velkou událost. Slyšet písně jako We Are the Champions nebo Let It Be v podání country legendy bylo skutečně originální a nečekané, tuplem když i ráznější rockovější fláky Parton pentlí svým jedinečným a stále okouzlujícím hlasem.
Jenže to prvotní překvapení rychle vyprchá. Rockstar je deska napěchovaná až po strop rockovými hity, ale ve výsledku jsou si všechny podobné tak, že album puštěné od začátku do konce zní jak kompilace countryrockové tancovačkové kapely. Muzikanti jsou tu sice báječní a hrají skvěle, jenže kouzlo originálních verzí se vytratilo a nebylo nahrazeno, zůstal jen rockový standard. Pokud nepočítáme zpěv Dolly Parton, nemají covery už čím překvapit.
Je pravda, že se na Rockstar vystřídá neuvěřitelná sestava hostů. Sting, Lizzo, Debbie Harry, Pink, Elton John, Miley Cyrus, Rob Halford, Kid Rock, Joan Jett a mohli bychom pokračovat. Jenže až na výjimky v duetech figurují jen jako nahrávači. Album je smíchané tak, aby vždy stála v popředí Dolly Parton a zbytek jí ve studiu dělal doprovod.
To je v pořádku, je to přece deska hvězdné Dolly Parton, ale právě kvůli tomu hostovačky poněkud zapadnou a zůstává zmíněný dojem rutinní countryrockové kompilace. Jeden příklad za všechny, hezky je to slyšet například na What’s Up?, kde se Linda Perry drží tak pozadu, až slavný refrén ztrácí ten svůj odpich a píseň se mění v suchou profesorskou nahrávku. Stejný případ je Stingovo přicmrndávání v Every Breath You Take a takhle bychom mohli pokračovat dlouho, protože mluvíme o dvě a půl hodiny trvající nahrávce.
Rockstar má ale i řadu zajímavých momentů, zejména když dojde na písně Dolly Parton, k jejimž přezpívání si přizvala nečekané hosty. Třeba Simon Le Bon z Duran Duran v My Blue Tears nebo Kid Rock v Either Or. Tady už se necoveruje cizí muzika se záměrem vyzdvihnout výkon Dolly Parton. Naopak se její hudba ozvláštňuje přizváním nového elementu, čímž se mění přístup produkce a výsledkem tak je, že si třeba výkon Kid Rocka posluchač zapamatuje víc než Eltona Johna. Kdo by to byl řekl?
Rockstar je dvojaká deska. Je za ní obrovský kus práce a v rámci amerického hudebního průmyslu jde bezpochyby o jednu z nejvýpravnějších nahrávek letošního roku. Jenže dokonale naplňuje přirovnání k sopce, která zasypala samu sebe. Tak jako skvěle fungoval počáteční prvek překvapení, když Parton během jara a léta vypouštěla první (a výborné) singly, stejně dobře funguje, když si fanoušci zpěvačky či rockové klasiky vyzobou do přehrávače několik písniček. Ale proposlouchat se celou deskou se nedá, trpí tím samým, čím například další letošní výpravné album Songs of Surrender od U2. U čtvrté páté písně se musíte smířit s tím, že jste už slyšeli všechno, a ještě před sebou máte dvě hodiny.