„Dvanáct taktů, tři akordy, ty úplně stačí,“ zpívá Olda Říha v písni Long Live Rock! a jako kdyby tím ukazoval prostředníček na všechny posměváčky, co remcají, že Katapult hraje furt jednu písničku dokola.
Jenže on i ten kolovrátkový dřevní bluesrock je tady nad únosnou míru. Jsou tu písně o délce čtyř, ba dokonce pěti minut, ačkoli se v nich vůbec nic neděje. Jako kdyby se kapela nemohla ve zkušebně nabažit, že dala do kupy stopadesátou variantu na nějaký starší vál a po dvou refrénech si řekla: „To je dobrý, hrajem to dál.“ Ve většině skladeb na Nostalgii je vše řečeno během první minuty a pak už se jen natahuje stopáž.
Textově je to ještě větší bída. Olda pořád pěje své ódy na chlast, ženský a rokenrol. „Je s ním možný o všem se bavit / cokoliv slavit / a jen tak kalit / a holky balit“, zpívá v písni Vizour Jack. Kaťáci už měli silnější texty, na druhou stranu, pořád nad tím můžeme mávnout rukou s tím, že Olda Říha už je prostě takový náš Lemmy z Wishe. „Tak jako král si připadám / a dobrá nálada mě přepadá,“ libuje si frontman v úvodní Rock & boogie Man. To nepotřebuje další komentář.
Najdou se ovšem i zajímavější texty, jaké jsme u Kaťáků ještě neslyšeli. Vál 2021 je vtipná covidová píseň, kde si Olda láme hlavu, jak teď ty nové pecky, co zrovna složil, vůbec prodá, když je všude zavřeno. Sbohem a šáteček je celkem dojemná reflexe toho, jak únavné je hrát ten bigboš dokola a že se fanoušci nesmí divit, kdyby Olda bouchnul do stolu a řekl, že toho má dost.
Jenže zbytek už je zase to klasické rockové fanfarónství, kvůli kterému fanoušci Oldu Říhu milují, ale pro ostatní se tím stal chodící parodií na rockstar. Říha je vůbec středobodem celé desky, logicky. Z Katapultu už je dávno jen jeho doprovodná kapela, co si snad ponechala jméno jen kvůli tomu, že to stále potáhne na plakátech. Na druhou stranu, hudebně je to pořád o dost výš než Říhova památná sólovka nahraná se skupinou Šedous.
Nepíše se mi to snadno, protože bych si přál opak, ale z desky Nostalgia je cítit únava. Olda Říha už se nesnaží ani moc zpívat a celá kapela zní jako těleso strejců, co grilovačku na návsi doprovází svým od srdíčka, ale přece jen vyšuměle zahraným rockem. Když člověk poslouchá tu basovou linku ve Vizouru Jackovi, zatlačí nostalgickou slzu při vzpomínce na Dědka Šindeláře, který by takovou nudu asi nikdy nedopustil. Jenže zrovna tohle deska Nostalgia asi evokovat nechtěla, že ano…
Nabízí se otázka, proč nová nahrávka vůbec vznikla, když nepřináší ani zlomek čehokoli zajímavého či nového. Je to bezpochyby bigbíťácká setrvačnost a zarputilost, se kterou budou rockeři objíždět kulturáky, dokud jim tělo slouží a dokud si je někam pozvou. Svou roli hraje i nová sestava, se kterou se Olda Říha jistě těšil do studia. A v neposlední řadě pak touha zase něco předložit fanouškům. Podle webu Katapultu to klaplo na jedničku, první náklad desky se vyprodal a chystá se dotisk. A to je vlastně pro Říhu a spol. mnohem důležitější než to, co si o novince myslí hudební kritika.
Verdikt 40%
Podprůměrná deska bez nápadů. Od začátku do konce vyplněná kolovrátkovým bluesrockem s texty na hranici naivismu. Ale Olda Říha je neúnavný a táhne to obdivuhodně dál.