Někdy má člověk chuť tancovat a smát se, někdy se zase zabalit do peřiny a civět z okna na kapky deště. A přesně mezi těmito dvěma polohami nová deska Báry Polákové osciluje, ostatně podobně jako její předchůdci. I ti v minulosti lákali na dynamické a rozjeté písničky, alba ale nabídla také zklidnění a vlastně na nich ta tišší a rozjímavá poloha takřka dominovala. I když záleží jistě na úhlu pohledu.
V tomto směru se ani napotřetí nic nemění, důležité ale je, že tenhle mix stále funguje více než dobře. Nedá se říct, že by bylo album ON/OFF vyloženě překvapivé, ale neznamená to, že by sázelo na ty stejné trumfy a cyklilo se a pouze recyklovalo osvědčené postupy. Deska nabízí nové hudební nápady, zase trochu jiné nálady a polohy, ačkoli jasným spojovníkem je Polákové typická slovní ekvilibristika, která v současné tuzemské popové nabídce zkrátka nemá konkurenci.
Zpěvačka má nespornou výhodu, že umí zdatně ohýbat češtinu a střílet si z dnešní mluvy a novotvarů. V podání kohokoli jiného by to možná znělo s prominutím úplně debilně, jenže Poláková do textů vkládá tak vrchovatou porci nadsázky, že se jí mnohdy daří do slov skrýt krásné a hluboké obraty a myšlenky. Hraje si navíc se zvukomalebností češtiny, nejde jí o co nejjednodušší sdělení, ale o co nejobratnější. Nepůsobí to šroubovaně ani napotřetí.
Poláková si libuje v kontrastech, což uvedla i v nedávném rozhovoru pro Headliner, kde vysvětlila, že některé písničky lze zahrát jak v rychlém dynamickém tempu, tak v pomalém, kdy odkryjí zase trochu jiné vrstvy. I proto jsou na aktuálním albu třeba dvě verze Sousedova trávníku nebo duetu s Benem Cristovaem Oplatka. Skladby tady nefungují jako pouhá výplň, ale jako zajímavé protipóly. Člověk zkrátka někdy září, a někdy ne. A i o tom deska je.
Hudebně se pohybuje na rozmezí klasického pop rocku s trochou diska či funku. Pro mě osobně ale opět fungují spíš ty pomalejší skladby, které často rádia ani nelíznou, ale Poláková v nich ukazuje, jakým směrem by se mohla vydat, kdyby se úplně oprostila od očekávání. Jako třeba v písni Všechno, která připomíná poslední dvě alba Anety Langerové, nebo ve vyloženě meditativní skladbě Neznám větší ticho než to bez tebe, která je spíše mluvenou básní s hudebním podkresem než klasickým zpívaným songem.
Barboře Polákové takové odbočky rozšiřují stylový rozptyl novými a zajímavými směry. I proto ještě nezačala svým hudebním koktejlem nudit – neustrnula na místě. Snad jí to vydrží a nebude se bát zkoušet další nové polohy, možná i takové, které budou její posluchače v něčem i trochu šokovat.
Verdikt 80%
Bára Poláková je skvělá bavička, ale exceluje i ve chvílích, kdy pracuje s tichem, zklidněním a zpomalením. Desku osvěžují i méně očekávané hudební odbočky. Tady si zkrátka na své musí přijít úplně všichni.