Phoebe Lunny (zpěv, kytara) a Lilly Macieira (basa) na desce Who Let the Dogs Out přinášejí velmi zkreslené basové i kytarové linky, které primárně tvoří nosník pro vyjádření nekompromisních názorů. Hned úvodní Bad Apple nastavuje laťku vysoko – agresivní energie, reprezentovaná především vokálem Lunny za doprovodu jednoduché, ale účinné rytmiky a odsekávaných kytarových riffů, vykopává posluchačům díru do hlavy. Následující Company Culture je díky melodičtější kytarové lince přístupnější, ale smysl zůstává stejný: dostat k posluchačům naštvanou zprávu o sexuálním obtěžování a toxické maskulinitě na pracovišti („Michaeli, nechci tě kouřit v pauze na oběd.“).
Modernizovat a odlidštit
Who Let the Dogs Out je přehlídkou současných společenských problémů, k nimž se dvojice z Brigtonu vyjadřuje pořádně ostře. V singlové vypalovačce Big Dick Energy, pojednávající o mužském šovinismu, dosahuje intenzita vokálu až nepříjemné úrovně, což je ale záměr neboli symbolická parafráze zažívaného. V No Homo hudebnice zkoumají flexibilní sexuality, You‘re Not from Around Here se zas zaměřuje na gentrifikaci („povznést, globalizovat, modernizovat, dehumanizovat“).
V souvislosti s Lambrini Girls se často skloňují jména jako Bikini Kill, Petrol Girls, IDLES, Bob Vylan nebo Soft Play. A není divu, jejich hudba je živočišná, naléhavá, překypující energií. Skladba Love s mocnou basou a agresivním vokálem, doprovázeným působivou nástrojovou stěnou, která smete vše, co jí stojí v cestě, představuje hudbu Lambrini Girls jako jasné umělecké vyjádření, zatímco závěrečná Cuntology 101 nabízí hudebně odlehčenější podobu kapely, v níž kytarovou dominanci přebírá syntezátor; díky taneční rytmice je výsledek zvukově přístupnější, o to víc ale vynikne nabroušenost textu. Na ploše jen o něco delší než dvě minuty zazní více než třicetkrát slovo cunt a jeho odnože.
Verdikt: 82%
Lambrini Girls na svém debutu přichází s výpovědí, která je současně zajímavá i zuřivá, kritická i vtipná, osobní i univerzální. Deska Who Let the Dogs Out je důkazem, že punk má co říct i dnes. Ukazuje ale i stylové limity, které se s žánrem pojí.