Když David Gilmour v charitativní aukci prodal přes sto kytar včetně svého ikonického Black Strata, odchod na odpočinek sice neoznámil, skoro všichni si to tak ale vykládali. A na čas si skutečně užíval poklidného rodinného života na anglickém venkově. Během covidové pandemie pak ale se svou umělecky založenou rodinou vysílal na YouTube a s dcerou Romany Gilmour vydal singl Yes, I Have Ghosts, což bylo impulzem, který vedl až k letošní nové desce Luck and Strange.
Společně s Gilmourem ji produkoval o generaci mladší Charlie Andrew, který předtím pracoval třeba s Alt-J nebo London Grammar. Gilmourovi se líbilo, že se mu mladý producent nebál oponovat a netrpěl přehnanou úctou k jeho minulosti s Pink Floyd. Po poslechu prvních demo nahrávek se prý ptal: „Vážně tam musí být pokaždé kytarové sólo? A fakt všechno končí do ztracena, nemůže aspoň některá skladba mít normální konec?“ Přesto se fanoušci jednoho z nejlepších kytaristů historie nemusí obávat – sól se i tak na album dostalo hodně.
Celá deska zní poklidně, vyspěle, relativně jemně. Dovedu si ji představit jako soundtrack k zamyšleným procházkám mezi loukami a poli západního Sussexu, kde se svými dvěma psy chodí i sám Gilmour. Texty pocházejí z pera Polly Samson, spisovatelky a zároveň Gilmourovy manželky. Napříč všemi skladbami se linou motivy stárnutí a smrti, evokovaná nálada ale není depresivní, spíš melancholická a mírně nostalgická. Třeba ve skladbě Scattered (v jejímž úvodu jsou mimochodem v klávesách slyšet ozvěny Echoes) se zpívá: „I stand in a river / Push against the stream / Time is a tide that disobeys / And it disobeys me / It never ends“ („Stojím v řece / Vzdoruji proudu / Čas je příliv, který se nepodřídí / Nepodřídí se mi / A nikdy to nekončí.“) Polly vkládá Davidovi do úst své i jeho vlastní myšlenky, jen v daleko lepší básnické formě, než jak by to dokázal říct sám. On by to totiž vyjádřil kytarou.
Smrt je na albu přítomna i v další formě – v titulní skladbě hraje Richard Wright, již zesnulý klávesák Pink Floyd. Luck and Strange totiž vychází z jejich společného jamování v roce 2007, jehož patnáctiminutová původní nahrávka je na konci přidána jako bonus. Kromě bývalého spoluhráče a manželky jsou na desce i další Gilmourovi blízcí: syn Charlie přispěl k jednomu textu, syn Gabriel zpívá doprovodné vokály a dcera Romany kromě harfy a doprovodných vokálů především zpívá hlavní linku na skladbě Between Two Points. Překvapivě zařazený cover od skupiny The Montgolfier Brothers povyšují otec svou kytarou a dcera dokonale procítěným hlasovým projevem na úplně novou úroveň.
Producent Charlie Andrew Gilmoura při práci na albu rozhodně ovlivnil, ale také Gilmour zanechal stopy na Andrewovi. Ten prý nakonec i pochopil, jak je to s těmi sóly. Takže ano, každá skladba skutečně „musí“ mít kytarové sólo. Nikdy nejde jen o prázdnou exhibici, každé sólo něco říká, směřuje odněkud někam. A jejich zvuk, kytarový tón, je bez výjimky skvělý, typicky gilmourovský, přesto pokaždé trošku jiný. V již zmíněné písni Scattered, která uzavírá základní část alba, pak už Gilmour popustil uzdu, takže sólo začíná na akustickou kytaru, pak přechází v elektrickou a přesně ve chvíli, kdy to už vypadá, že je konec sóla, jde jen o krátký nádech, po němž kytarista pokračuje s ještě větší intenzitou.
Ve chvíli, kdy od Gilmoura už vlastně nikdo moc nečekal, kytarista natočil svou nejlepší sólovku.
Verdikt: 90%
David Gilmour natočil nádherné album plné melancholicky rozjímavých textů, silných melodií i procítěných kytarových sól.