Kdyby aktuální novinka Three Days Grace nevyšla víc než čtyři roky po předchozí Outsider (že by náznak věcí příštích?), mohli bychom si myslet, že je to jen covidová deska. Jinými slovy: „Nemůžeme koncertovat, všichni ten nenadále získaný volný čas využívají k tvorbě nového materiálu a práci ve studiu, pojďme to udělat taky.“ Jenže ono to tak není.
Bratři Walstové, zpěvák a doprovodný kytarista Matt a baskytarista Brad, bubeník Neil Sanderson a sólový kytarista Barry Stock umístili na sedmou plnohodnotnou studiovou desku kapely tucet tracků, které vesměs nudí. Musím přiznat, že jsem se v některých případech musela nutit, abych vůbec skladbu doposlouchala do konce. Zkrátka mě to neskutečně nebavilo, a dokonce ani příliš nevzbuzovalo zvědavost zjistit, co bude dál. Jiskřička naděje se ale pokaždé znovu vykřesala, a tak jsem albu dávala šanci. A pochopitelně i více poslechů, které byly tak trochu za trest.
Předesílám, že mám TDG ráda a ani vzdáleně nepatřím k příznivcům jejich rané éry, kteří doteď, devět let po změně na postu frontmana, oplakávají odchod excelentního zpěváka Adama Gontiera. Jde o písničky. Jenže právě ty se na novém albu jaksi nekonají.
Název Explosions proto působí úsměvně, až bizarně. Proč se totálně utahaná deska jmenuje Explosions? Čekala bych jednu rockmetalovou vypalovačku za druhou, skákačky, stadionové chytlavé refrény, které nevyženu z hlavy, jak je týden dlouhý, a možná jen tak pro trénink a pauzu na nabrání dechu něco jemnějšího. Místo toho tady máme pilotní singl So Called Life, jenž by tak nějak odpovídal, neboť explozivní pasáže opravdu obsahuje, a další třicet čtyři minuty utahané nudy. Ano, je to nuda s perfektním zvukem a produkcí, jenže bez písní to z Three Days Grace adepty na Grammy neudělá.
O ceny tady jde pochopitelně až v poslední řadě. Ale co na koncertech? Úplně vidím, jak pánové zahrají třeba globální hit Pain a po něm něco z nového alba a celá hala umře nudou. Buď o tom sami vědí, ačkoli, samozřejmě, jak to u kapel bývá, si za Explosions veřejně budou stát a možná o něm i mluvit jako o svém nejlepším albu, nebo zatím ještě nové tracky nenacvičili. Na letošních dosud odehraných koncertech totiž zařadili do setlistu právě jen ten spásný první singl.
Názvy skladeb vypadají stejně slibně jako název alba, takže natěšeně posloucháte a cítíte na sobě, jak vás ten entuziasmus opouští, koutky úst, které byly v úsměvu natažené až k ušním lalůčkům, se pomalu otáčejí dolů pod tíhou zklamání. Všechno je ve středním, spíš pomalejším tempu, a když přijde výjimka, kdy v průběhu poslechu skladby čekáte, až se rozjede, noříte se do ní napříč dalšími a dalšími tóny… najednou je konec a nic. Ta výjimka je totiž ještě utahanější než ta ostatní nevýrazná stejnost.
TDG zařadili dvě hostovačky. K nahrávání Neurotic přizvali Lukase Rossiho, vítěze kanadské soutěžní reality show Rock Star: Supernova. Můžeme jen odhadovat, že to mohlo být proto, aby přitáhli pozornost širšího publika, Rossiho zpěv totiž této písni nijak zásadně neprospěl. U předposlední skladby je v tracklistu jako host napsaná finská cello-metalová Apocalyptica. Ó, jak slibně to vypadá! Posloucháte, posloucháte, vybaví se vám cokoli z dílny Eiccy Toppinena a spol. a říkáte si „tak třeba teď“. V tu chvíli začne pohřební klavírní pasáž a vám se chce brečet. Ono je to ještě horší… Poslední naděje se rozplynula.
Závěrečná Explosions už ten zmar jen dokonává. Odpověď na otázku, proč si stejnojmenné album pustit znovu, nenalezena.
Verdikt: 50 %
Three Days Grace se tímto počinem do historie rockové hudby rozhodně nezapíšou. Utahanost bez písně, která by se vryla pod kůži. Vytrhněme z kontextu So Called Life a zbytek schovejme do skříně.