Novinka vyšla ve stejném roce, kdy osmašedesátiletý rocker prodělal vážné zdravotní komplikace spojené s delší hospitalizací. A je potřeba zdůraznit, že na hlase hurikána to znát není, a celkově tak deska nezní zcela jako unavené perpetuum mobile, do kterého stačí občas kápnout mazání v podobě vyprodaného kulturáku v Hronově. Ale i tak mi nezbývá než hodnotit celý produkt jako maximálně nevkusný, a snad i odfláknutý a nedomyšlený příspěvek do již dost pochybné pozdní diskografie kličkujícího rock singera.
Bylo by samozřejmě velmi jednoduché postavit dvacáté album stárnoucího rockera na střelnici a strefovat se tu do produkce, tu do textařovy obratnosti a podobně. Ale hledat na Jandově dvacátém albu momenty, které je vhodné vyzdvihnout, nebo alespoň připomenout, je skoro nadlidský výkon.
Textařsky je na albu Moment nejvíce zastoupen Jandův dvorní „básník“ Jan Krůta, o jehož kvalitách by se dalo diskutovat již nad největšími hity, které pro Jandu napsal. U Kličkované, Hurikána nebo Kaskadéra se dá školometská imaginace při vytváření obrazů lásky a veršotepecká nedomykavost odpustit pro celkovou nekomplikovanost, bezstarostnost a mladistvý elán těchto hitů. Zde je situace jiná: Když ti život schody namydlí / zůstaň v klidu, sedni na židli / a když to zabolí / dej si kremroli / smutek u nás nebydlí.
Už při poslechu prvních několika veršů singlu a předpokládaného hitu Bílý karavan, který desku otevírá, je jasné, že nejen Jan Krůta zde našel nové dno.
Týká se to i ostatních lyrických hostů, včetně Vladimíra Poštulky, jehož texty v jiných případech patří mezi ty lepší. Zábavný text má píseň Pudeme domů a budeme někoho pomlouvat, jejímž autorem je Jiří Burian alias Kapitán Demo. Bohužel i v případě této fanoušky očekávané a medializované kolaborace dvou umělců napříč styly i generacemi je text tak to jediné, co se na výsledném produktu povedlo.
Tak jako na předchozích deskách stojí Jandovi v zádech jeho dvorní kapela Prototyp a hlasově se k němu v několika písních, tak jak tomu bylo už v minulosti, přidává jeho dcera Jiřina Anna Jandová.
Asi nejpříjemnějším, a z mého pohledu nejprogresivnějším místem desky, je píseň Venuše, kterou hurikán Janda složil na text Xindla X. Ten na desce otextoval také píseň Kdo to schytá, to ví jen Bůh. Ani jeden z textů sice není žádným pokladem, ale v kontextu bezzubosti, bezobsažnosti a nadutosti písní ostatních, je Venuše skutečně tím nejlepším. Hudebně je skladba synth-popovým retrem se skvělým vzdušným zvukem. Dobře zde funguje Jandova nepříjemnější a téměř až mladická poloha hlasu. Svojí bezstarostností mi připomíná hity světové pop music, jako jsou Young Folks od Peter Bjorn and John, ale vyvolává stejné dojmy jako filmově pojatá hudba k snímku Smrt panen od Air.
Připadá mi, že píseň převyšuje cokoli, co Dalibor Janda a jeho Hurikán records v posledních dvaceti letech vyprodukovali. Dá se to dobře hodnotit i v kontrastu čtyř bonusových hitů z minulosti, které Janda na desku bez nějakého hlubšího důvodu a smyslu zařadil.
Smutně pak působí zejména promarněná šance v podobě již zmíněné, očekávané a v médii notně komentované spolupráce Dalibora Jandy a Kapitána Dema. Text, který Burian alias Demo ke své autorské písni napsal, sice popisuje vtipné i autentické životní momenty, ale v rámci celkové unylosti šlágru nefunguje. Hlas a přehrávané frázování Kapitána Dema nevyvažují ani Hurikánovy pomocné doprovodné hlasy v refrénech. Asi nejlepším okamžikem spolupráce zůstal videoklip, na jehož začátku čeří hladinu jezera Dalibor Janda na vodním skútru. To pak má swag. Jinak si nedovedu představit, ať už se dívám na obě fanouškovské základny obou interpretů jakkoli idealizovaně, koho by výsledek, který je k poslechu i na nové desce Kapitána Dema, vlastně měl bavit nebo uspokojovat.
Nejvíc mě na celém albu Moment hned napoprvé zaujala vizuální podoba a artwork na obalu. Jsou tu jen typické brýle na obličeji nepřítomně zírajícím přes několik velice nevkusných filtrů, které nejspíš pocházejí z nějakého pokrokového grafického programu s datem vydání krátce před rokem 2000. Je tu velice unaveně vypadající Dalibor Janda, jehož jsem na první pohled ani nepoznal. Umělecky stylizovaná fotografie je laděna do barvy nemocniční světle modré a na pravé straně se celý obraz rozbíjí a sype jako sklo při autonehodě. Když přičtu, že název alba a jedné z písní na albu se obsahově odvolává k tématu pomíjivosti lidského života a balancování na hranici mezi životem a smrtí, že tak sám Janda hodnotil svůj stav na začátku letošního roku, pomalu si začínám myslet, že onen Bílý karavan z hlavního singlu desky není žádný dávný sen o hipíckém auto-nomádství v důchodu nebo romantická představa svobody a volného pohybu, ale bílý nemocniční karavan s majákem na střeše, který se řítí ulicí a dělá „hůůů“.
Zkrátka: Není to nijak špatně zahraná, vymyšlená a vyprodukovaná hudba. Jenom mě při poslechu neustále přepadá otázka – proč, k čemu a pro koho? Texty o kremrolích jsou na hranici duševní impotence; komu tohle může dělat radost? Existuje hromada špatných kapel, ale většina z nich alespoň bojuje za nějaké vtipné a prapodivné duševně-náboženské a všespásné myšlenky. Zde není nic. Názor, myšlenka nebo náznak silného příběhu v pozadí. Vím, že vkus je vrcholně subjektivní záležitost, ale zde mě kromě zmíněné Venuše napadá hodnocení jediné: Nevkus.
Hodnocení: 20%