Pokud jste tuhle partu ještě neslyšeli, je třeba podstoupit malou cestu zpět časem. Byla-li první deska Držím ti pěsti (2020, vlastní náklad) sice upřímnou, ale pouze sbírkou animálních výkřiků post punkerů bez příčiny, které svět jejich rodičů štve až na dřeň, pak na Furt to nestačí (2022, vlastní náklad) se posunuli o galaxie vpřed. Druhé album je o dost poučenější a sofistikovanější jízda, jako by kapele došlo, že jen ječet na rodiče, jak jim svým životem podělali ty jejich, je vlastně dost kontraproduktivní.
Album čerpá z podobných kořenů, jen ta původní nesmiřitelná naštvanost je vystřídána větším nadhledem. Občas zaslechnete, jako by jim v zádech stáli Morphine, raní Pixies či Už jsme doma. A chcete-li slyšet, co si o vás vaše děti myslí, pusťte si píseň Namále. Až si budete broukat: „Nemáme za co se stydět, ale možná bychom měli…“ možná vám poběží mráz po zádech.
Nové album Láska. Vždycky jde ještě dál. První singl Startovní čáry, který je v oběhu od loňského jara, na desce jej doplňuje dalších devět autorských skladeb, na kterých kapela pracovala už od roku 2021. Nakonec prý vybírala z celkem třiceti napsaných skladeb. Všechny je spojuje slovo Láska, což by mohlo lehce evokovat koncepční desku nebo romantické vyměknutí. Nic ale nemůže být pravdě vzdálenější. V textech probírají všechny její možné podoby. Od lásky v obecné rovině přes lásku k životu, rodinným příslušníkům, partnerům až k sebelásce a nenávisti, která je vlastně jen její jinou formou…
Čtvrt na smrt nahráli desku v sestavě Jan Vacík (zpěv, kytara), Jiří Sejf (bicí), Jakub Hartman (basa), Dalibor Hrubeš (elektrická kytara), Anna Kurková (příčná flétna, saxofon), Anežka Urbanová (baryton a tenor saxofon) a Eliška Brejchová (zpěv). Kapelu pak občas doplňuje cellista Keishiro Mikawa. Zásadní novinkou ovšem je, že si Čtvrt na smrt poprvé nedělali produkci sami, ale spolehli se na schopnosti Ondry Ježka, v jehož studiu Jámor vše nahráli. A na rozdíl od většiny bandů, které do poslední stopy využívají technické možnosti studia, většinu věcí, včetně zpěvu, nahrávali dohromady. Na atmosféře nahrávky je to setsakra slyšet…
Producentovi se zároveň tímto krokem povedlo z kapely na album dostat jejich největší devizu, kterou je barevnost, spontánnost a energie, jakou předvádí naživo a která na předchozích nahrávkách nebyla ve stínu živelnosti tak zřetelná. A to vše, přestože v tracklistu najdeme poměrně dost pomalých songů. Kapela totiž vyspěla i instrumentálně, a tak vám přichystala spoustu drobných aranžérských bonbonků. Hlavně ale naplno využila nástrojovou pestrost, kterou jí aktuální obsazení nabízí.
Tu a tam vám přijde, že kapela i swinguje. Občas slyšíte drum’n’bass, a ani ten punk nikam nezmizel. Dechy mají větší prostor, a hlavně jsou mnohem lépe či funkčněji využity. Oproti prvním dvěma albům dostal nepoměrně větší prostor ženský vokál, jenž s hlasem Honzy Vacíka funguje v naprosto dokonalém kontrapunktu. Co se nezměnilo, je ten občasný lehký odér Morphine, frontmanova lehká neintonace, kterou mu ovšem díky tahu na branku odpustíte, umění napsat prostou, a přitom chytlavou melodii a textařská suverenita, s níž se vám dostane pod kůži i zcela svébytná poetika. Navíc se oproti minulým počinům autorům podařilo víceméně vyhnout vulgaritám a drobným klišé, aniž by texty ztratily naléhavosti generačního manifestu…
Verdikt: 80%
Láska. Vždycky je výborná deska, která u nás v rámci žánru nemá moc konkurence. Pokud jí dáte šanci, bude patřit k těm, K NIMŽ se budete pravidelně vracet pro dávku emocí a energie. Hlavně vás ale dostane svou uvěřitelností a autentičností…