Už jsme to sice slyšeli před lety, ale tentokrát je to prý ofiko. Bando Stone & the New World je poslední deska Childish Gambina, poté dá Donald Glover svůj pseudonym k ledu. Možná bude vystupovat pod svým jménem, možná si vymyslí něco dalšího, nicméně nová deska je Gambinova nahrávka na rozloučenou. A nutno dodat, že to je rozlučka ve velkém stylu a že potvrzuje, jak dalekou cestu Glover během pěti alb absolvoval.
Bando Stone je konceptuální projekt, tedy pokud tak můžeme říkat soundtracku k filmu, který ještě nevyšel. Bando Stone je jméno umělce procházejícího postapokalyptickým světem a jednotlivé písně jsou jakýmisi zastávkami či momentkami tohoto dobrodružství. Stejnojmenný film si Glover režíruje a zahraje si v něm hlavní roli, datum premiéry však nebylo ještě určeno. V červenci měl teprve premiéru trailer.
Album je protkané dialogy z filmů. Některé jsou vtipné (Ty neznáš Chaku Khan? Co vás to ve škole učili?), jiné moc bez kontextu nedávají smysl. Fungují však dobře jako předěly, aby si posluchač trochu oddechl, protože Childish Gambino ho rozhodně nešetří. Hodinová stopáž, sedmnáct skladeb a žánrů tolik, až přechází uši. Poslech Bando Stone & the New World připomíná ohňostroj, zvukové exploze následují vlnu za vlnou, mění barvy, tvary, nálady i zpěvákovy výrazy.
Gambino se nejčastěji drží svého, tedy převážně alternativního R&B a rapu, ale zabíhá si, kam ho napadne. Dojde na tvrdé kytary i world music, jazz i pop, staré dobré motownovské sbory i progresivní elektroniku. Těžko se z takové přehlídky vybere pár skladeb, na nichž může recenzent přiblížit obsah či ducha alba, protože ať už si z Bando Stone & the New World zvolíte cokoli, zbylých šestnáct skladeb bude znít trochu (nebo dokonce úplně) jinak. Ale přesto – pro mě osobně na albu nejvíce vyniká In the Night. Melodiku táhnou zpěvy, tempo udávají elektronické podklady, a hlavně se tu Gambino krásně doplňuje s hostujícími zpěvačkami Jorjou Smith a Amaarae. Jako kdyby si tu vzal v Timbalandově duchu na starost jen úvod a pak nechal dámy vyniknout. Gambinova práce s hosty je vůbec pozoruhodná, od zpěvaček a rapperů dojde až ke spolupráci s Ludwigem Göranssonem nebo kapelou Khruangbin, což jen dokresluje, jak neuvěřitelně barvitá je celá deska.
Na druhou stranu, neposlouchá se snadno a nedrží pohromadě. Pokud nebudete tak jako já sdílet fascinaci absolutní tvůrčí a producentskou svobodou, s jakou se Childish Gambino do poslední desky vložil, začne se poslech rychle drolit do nesouvislých a občas nezáživných kousků, které v samotném závěru už nespojuje nic než jméno autora. Glover zní většinou jako suverénní skladatel, místy však jako kdyby si jen zkoušel sample packy. Velká část skladeb působí jako zpěvákovo odběhnutí někam do dálky, aby se podíval, co leží za horizontem. Pak se vrátí, chvíli pokračuje v cestě a zase vyběhne opačným směrem. Je to fascinující nahrávka a z hlediska tvůrčího záběru bezpochyby Gloverův vrchol. Její celistvost se však drolí už v samotném začátku a nezbývá než doufat, že po premiéře filmu bude album kompaktnější.
Verdikt: 81%
Výjimečná deska, která jako dílo jednoho muže nepřestává fascinovat. Glover suverénně skáče mezi žánry a dělá si, co chce. Jako kdyby přitom zapomněl na posluchače, výsledek je trochu chaotický, což se dá vysvětlit tím, že jde o soundtrack (zatím) bez filmu.