Funky to v Česku nemá jednoduché, o to větší je radost sledovat, že se Celest & Charles daří. Hrají často, zvou si je na akce po celé republice a teď tahle parta přišla s albem Klid!, produkčně dotaženou nahrávkou překonávající všechno, co doposud natočili.
Začíná to báječně, Svatozář je otvírák jak víno. Pojďte na parket zakroutit boky, vzkazuje posluchačům kapela už s prvními takty. Je to chytlavé, má to groove, co chtít od taneční funky víc? Škoda, že tohle tempo a nálada Celest & Charles nevydrží. Ještě se mu přiblíží v Zlomit hůl to ne a pak už nabízí muziku spíš k poslechu než k tanci. Což není myšleno vůbec zle, ale čím míň se u desky posluchač hýbe, tím víc má nutkání se pozorně zaposlouchat.
A v ten moment se začnou odkrývat určité rezervy, které si s sebou kapela táhne z dřívějška. Na textech sice zamakali, ale pořád tu narazíme na gymplácké rýmování jako moc / noc. Instrumentálně je kapela sehraná bravurně, až je mi líto, že to hraje na jistotu a nabízí jen tříminutové skladby v klasickém formátu. Vždyť funk má být spontánní, odvážný, rozevlátý, držet se dokola mustru sloka–refrén–sloka–refrén–bridge–refrén není sice nic proti ničemu, ale tahle kapela má na víc.
Třeba zmíněná Svatozář – co by s ní asi udělal George Duke? Kolik vychytávek a prostoru pro ostatní muzikanty by vymyslel? Celest & Charles to vždycky po třech minutách utnou a jdou na další skladbu, což je trochu škoda. Doufám, že na koncertech se vyřádí víc!
Na druhou stranu, není fér po Celest & Charles chtít něco, co možná ani není jejich ambicí. Nehrají funky pro znalce, kteří budou uznale kývat hlavou nad každým basovým sólem. Chtějí bavit široké publikum, míří na cílovku městských slavností, poutí a podobných akcí. Tam sednou dobře, a ještě patří k tomu lepšímu v programu. Na nové desce najdeme řadu skladeb, které na takové koncerty ideálně rozšíří setlist. Navíc se celým albem prolíná sympatická ambice jednoduše se bavit, upustit páru, zhoupnout se do rytmu a jen tak se usmívat z toho, co leze do uší.
Celest & Charles můžou být na Klid! hrdí. Žánr, který u nás není kdovíjak populární, ovládají skvěle, a ještě ho umí podat širokému publiku. Není to sice žádná vysoká škola funková, ale kdo by to po nich chtěl, když jim to takhle funguje?
Verdikt: 73 %
Žánrově perfektně zvládnutá deska, které by neškodilo se autorsky (a instrumentálně) trochu víc odvázat.