V minulosti označila hudební katalog Boba Dylana jako Mt. Everest skládání písní. Když dostala možnost vystoupit v legendární Royal Albert Hall, souhlasila s tím, že tam přehraje skladby slavného bootlegu z roku 1966, jehož místo vzniku bylo roky chybně spojováno s touto londýnskou scénou. V listopadu 2022 tam skutečně americká zpěvačka jednu z nejslavnějších desek vytvořenou jedním z nejzásadnějších hudebníků 2. poloviny 20. století zahrála.
Americká zpěvačka ponechala setlist tak, jak skladby zazněly na legendárním koncertu, včetně jeho rozdělení na akustickou a elektrickou část. (V té druhé ji doprovodila pětičlenná kapela, která si vůbec nezadala se svými předchůdci z The Band a je zpěvačce víc než rovnocenným partnerem.) S věrností pro detail šla dokonce tak daleko, že v průběhu alba zazní i zvolání „Jidáš!“, které si Bob Dylan vyslechl od fanouška, podle kterého zradil folk, když začal hrát na elektrickou kytaru. I když tady se zvolání objeví o něco dříve (už před Ballad of a Thin Man, ne až před závěrečnou Like a Rolling Stone) a místo Dylanova „Nevěřím ti“ Cat Power odtuší „Ježíši“.
Hned od úvodní She Belongs to Me je patrné, že půjde o snahu co nejvěrněji zachytit Dylanovu podstatu. Cat Power se to skvěle daří jen za pomoci kytary, foukací harmoniky a vlastního hlasu. Tím, že je lepší zpěvačkou než geniální autor desky, které Cat Power vzdává hold, navíc posluchačům dává příležitost zaposlouchat se do jejího podání bez jakýchkoli obav.
Interpretace skladeb jsou v jejím přednesu naprosto citlivé, emotivní hlasová intonace poskytuje Dylanovým slovům nový rozměr. Daří se jí vytvářet spojení, které je stejně tak intenzivní jako působivé. Je přitom úplně lhostejné, zda si pohrává s Visions of Johanna, kde se její klidný a přitom naléhavý hlas střídá v dynamice se skvěle zahranou foukací harmonikou, nebo v pomalejší It’s All Over Now, Baby Blue, kdy na rtech příjemně převaluje slova, jimž podporu dodává kytara. Všemu totiž vévodí její podmanivý hlas a přirozené charisma, jako je tomu i v jemné verzi Mr. Tambourine Man, kterou zcela, bez jakékoli dobyvatelské agrese, opanovává.
V elektrické části, kde se Dylan původně vydal do neznámých vod rocku, přichází Cat Power s čistým a jasným zvukem. Její interpretace například v Ballad of a Thin Man a Just Like Tom Thumb’s Blues jsou svěží a bezprostřední, I Don’t Believe You a Baby, Let Me Follow You Down zase člověka vtahují a strhávají. To vše při zachování esence původních verzí. Hlas zpěvačky zde zní jako most mezi folkovými kořeny a rockovou revolucí, kterou Dylan ve své době inicioval. Díky klasickému zvuku kláves pak přichází naprosté déjà vu, evokující pocit, že je člověk skutečně přítomný jednomu z těch koncertů, které se hrály v 60. letech.
Umělkyně, jež na předchozích deskách předělávek The Cover Record (2000), Jukebox (2008) a Covers (2022) ukázala svou schopnost radikálně přetvořit originál a dodat mu naprosto novou podstatu, se na novince soustředí na zachycení ducha původní nahrávky. Pro řadu muzikantů by možná šlo o snahu ukousnout si příliš velké sousto, ale Cat Power si na desce umí udržet vlastní identitu, aniž by se ztratila ve stínu Dylanovy legendy. Každá píseň v jejím podání získává nový výraz, ovšem bez ztráty úcty k originálu. Nabízí tak vzácně vybalancovanou rovnováhu mezi poctou legendě a osobním vyjádřením. Právě to dělá z desky skvělý zážitek.
Album není jen další coverovou poctou; je to mistrovské znovuzrození jednoho z nejzáhadnějších okamžiků v historii rocku. Jde o oslavu Dylanova odkazu a zároveň důkaz, že jeho písně jsou stále živé, inspirativní a relevantní. Cat Power zde předvádí, že folková duše může být elektrizující a že i staré melodie mohou znít svěže a nově. Dylanovu dílu vdechla sílu něhy, která proměňuje rockovou revoluci v intimní zážitek.
Verdikt: 70 %
Cat Power na desce korunuje svou schopnost transformovat cizí hudební materiál do něčeho nového, zachovat jeho původní duši a obtisknout do něj svůj zcela jedinečný hlas a styl. Na novince také dokazuje, že i klasické písně mohou být znovu uchopeny a oživeny, aniž by vše skončilo buď bezpohlavním přehráním, nebo totálním ikonoklasmem.