Honolulský rodák Bruno Mars má rád funk a soul, to víme roky a zaplať pánbůh za to, protože pravděpodobně nikdo jiný z jeho generace tyto žánry nedokáže udržet v povědomí mainstreamového posluchače tak jako on. Na novince mu tato láska ke starým žánrům zůstala, stejně jako důraz na dokonalý retro zvuk a produkci. Evidentně se však nadchnul i pro hispánské motivy, jimiž je deska prosycená. V rámci Marsovy diskografie je to bezpochyby zajímavý posun, nicméně zkušený posluchač bude mít u řady skladeb pocit déjà vu.
Nejspíš to byl záměr, těžko si u umělce jako Bruno Mars představit, že by vykrádal. Spíš autorství podvolil láskyplnému holdu hudbě, na níž vyrůstal a kterou si nejspíš stále pouští k tanci či zvednutí nálady. Dobře je to slyšet uprostřed desky. On My Soul otevírá čistá „santanovská“ kytara, následující Something Serious už otevřeně odkazuje na Santanovu slavnou Oye Como Va. Samozřejmě můžeme vést debatu, nakolik se dá tomuto hitu z roku 1962 vyhnout, když chcete natočit album kombinující západní pop-soul s čačou. Jde to těžce. Ale jak známe Marse, nejspíš si chtěl udělat nějakou vlastní variaci na svou oblíbenou muziku a posluchač se může buď pobavit s ním a trsnout si, nebo pokrčit rameny a jít dál.
Po hudební a produkční stránce na The Romantic sledujeme ovšem perfektní a v dnešním mainstreamu nevídanou práci. Všechny ty dechy, smyčce, klávesy tu zní do plnejch a mají podíl na autentickém retro zvuku. Odkazují k éře, kdy zpěváci (a jejich producenti) neseděli u počítače, ale všechno si poctivě odzpívali s bigbandem za zády. Je to opulentní estrádní soul, dokonalá skládačka, v níž každý nástroj, každý takt má své místo a výsledkem je neuvěřitelně šťavnatá muzika nabádající k tanci, výskání i k erotice. Bruno Mars měl vždycky charisma, ale jeho nasazení a cit pro detail, aby výsledek na posluchače maximálně zapůsobil bez jediné vteřiny pochyb o autenticitě, šponují zážitek z poslechu The Romantic na ještě vyšší úroveň.
Snad jen škoda těch textů. Neoriginální témata, často fráze slyšené v řadě jiných písní, tady by byl prostor pro větší zapracování. Dá se ovšem kontrovat. Soul a funk ve své zlaté éře obsahovaly tuny textařských klišé, tam ty obraty měly za úkol víceméně jen podtrhnout atmosféru a vyznění skladby, zdůraznit emoci, kterou chce pěvec či pěvkyně předat, a na básnické umění si nikdo moc nehrál. Lze to brát tak, že i texty na The Romantic odkazují k tomuto přístupu. Možná nevyhraje ocenění za desku roku, nicméně dokonale vystihuje Marsův cit pro žánr, důraz na vypiplanou produkci, a především chuť se jednoduše muzikou bavit.
VERDIKT: 72 %
Půlhodinový dokonalý návrat časem do doby, kdy mainstreamu vládl soul a zpěváci s bigbandy za zády. Skvěle klapla i fúze s hispánskými žánry.