Už úvodní The Last Dance člověka vtáhne do temného víru s melancholickými kytarovými riffy a vokálem Lii Metcalfe, který je jako hlas nočního větru proplétajícího se prázdnými ulicemi. Singlová Stray pokračuje v budování temné atmosféry s tanečními refrény a jednoduchými nástrojovými aranžemi. Nad vším ční hluboko posazený hlas hlavní tváře kapely.
I když se kapela při tvorbě novinky inspirovala řadou vlivů – od grunge až po Billie Holiday a Betty Davis – není tato hudební různorodost na desce až tak patrná. Podobná dynamika skladeb a nepříliš rozmanitá aranžmá ukazují, že hlavní je tentokrát slovy vyjádřit to, jak kapela vnímá svět kolem sebe. Another, Another, Another, která svou atmosférou evokuje tvorbu Nicka Cavea, tak posluchače nutí přemýšlet o čase a jeho neúprosném plynutí. „Hodiny tikají, jen když posloucháš,“ zní v temnější, zlověstnější skladbě vášnivě z úst Metcalfe, verbalizující čirý pocit zoufalství.
Nejenergičtější položka alba Sink Ya Teeth, linoucí se ve zvuku devadesátkových anglických kytarovek, je svědectvím o brutalitě skutečné lásky. Ale podobně jako zbytek materiálu i tato skladba ukazuje náznak potenciálu energie kapely, jež by na koncertech mohla bourat střechy. Ale vybrala si jinou cestu.
Oživení obstarává i skladba So Long, která je nástrojově a hudebně barevnější než ostatní materiál na desce. Metcalfe zde zpívá výš a křehčeji, než jsme u ní zvyklí, a lehké plochy kláves prosvětlují skladbu, která na desce působí trochu nepatřičně, ale zároveň do ní dokonale zapadá. Je jiná, proto zajímavá.
V závěrečné Afraid of Tomorrows, krátké akustické písničce evokující poslední vydechnutí po dlouhé cestě, Metcalfe zpívá „Moc se bojím zítřka“. V případě The Mysterines k tomu není důvod. Snad jen o to, zda se bude chtít kapela vrátit ke svým energickým začátkům.
Verdikt: 70%
Není to špatná deska. Je solidní. Jen působí jako šelma, která se místo v divoké přírodě pohybuje v uzavřeném výběhu zoologické zahrady.