Při nahlédnutí do diskografie Beth Gibbons není složité odtušit, že zpěvačka zastává heslo „méně je více“. S domovskými Portishead vydala tři studiová alba, z nichž to poslední vyšlo v roce 2008. V rámci sólové kariéry jde rovněž o její třetí nahrávku, avšak první, kde je jen sama za sebe. Beth Gibbons zkrátka mluví, když má co říct.
Na albu Lives Outgrown přitom nijak otrocky netěží ze jména, které si Portishead v minulosti, jakožto průkopníci trip hopu, vybudovali. Zpěvačka sice drží podobně zasmušilou atmosféru, ale její deska přece jen využívá živějších zvukových elementů, a i když je i díky svému tématu dost syrová, takového chladného zvuku jako nahrávky Portishead nedosahuje. Což není chyba, naopak se tím vytváří jasná hranice mezi kapelní a sólovou tvorbou.
Beth Gibbons je díky hlasu a projevu, který je lehký i tíživý zároveň, absolutně nevtíravá.
Na albu rozprostře meditativní atmosféru, na nic netlačí, nic nežene zbytečně rychle vpřed. Přitom rozhodně nesetrvává v jediné poloze či náladě, písně se od sebe odlišují, jsou proměnlivé a nepředkládají stejné myšlenky.
Je však nutné poslouchat pozorně, Lives Outgrown skutečně není deska, která poslouží jako pouhá kulisa. Při pečlivém a soustředěném vnímání ale dokáže posluchače zabalit jako teplá deka a předestře mu otázky, nad nimiž bude jednou také s největší pravděpodobností uvažovat. Tak sugestivní písně jsou. Mají v sobě klid, smíření i jistou zlověstnost.
Beth Gibbons je na desce žánrově nezařaditelná; je zkrátka svá, nepotřebuje zapadat do škatulek. Nesnaží se ani o prvoplánovou líbivost nebo přímočarou stravitelnost, ačkoli melodicky či aranžérsky neodbočuje do žádných extrémů. Naopak se jí daří najít skvělou rovnováhu mezi hezkým a excentrickým.
Verdikt: 83%
Beth Gibbons svůj sólový debut připravovala přes 10 let. I to jasně dokazuje, že deska není ušitá horkou jehlou, ale vyšla, až když nastal její čas. Vyzrálost i životní zkušenost –Jakkoli to může znít otřepaně – z ní vyloženě sálá.