Ti tři se znají už dlouho. Potkali se ve škole v Downpatricku v Severním Irsku a od té doby Tim Wheeler (kytara, zpěv), Mark Hamilton (basa) a Rick McMurray (bicí) táhnou káru jménem Ash společně. Zazářili už na střední škole a od té doby jejich hudební hvězda nezapadla.
Nápadů a energie mají stále na rozdávání, což je patrné i z aktuální osmé řadovky Race The Night. Vychází pět let po předchozí desce Islands a kapela mezidobí skvěle využila. Když se v Česku v březnu 2020 v pražském klubu Futurum koncertně představila naposledy, vypadalo to, že je na ústupu z dosažených pozic. Klub nebyl moc zaplněný a přes veškerou snahu frontmana Tima Wheelera bylo patrné, že nejnovější tvorba ohlasu předchozích hitů nedosahuje.
Race the Night sice také nepřináší skladby, které by měly opanovat vrchní příčky hudebních hitparád, ale ukazuje kapelu ve stavu, kdy zní jako politá živou vodou. Wheeler skvěle zpívá, ale to je v jeho případě standard. Na novince ovšem také dokazuje, co se svým nástrojem dovede. Epické sólo v Crashed Out Wasted stejně jako jeho kytarová exhibice v Braindead a Over & Out ukazují, jak nedoceněným kytaristou lídr Ash je. Přitom pro návštěvníky koncertů kapely nejde o nic překvapivého, Wheeler je full package zpěváka, kytaristy a frontmana v jednom, který bez problémů dokáže sám utáhnout celou koncertní show.
Na albech se bez podpory basáka Hamiltona a bubeníka McMurrayho samozřejmě neobejde, ale jejich role je jasná. Sloužit celku a vytvářet podmínky pro to, aby písničky šlapaly. Daří se jim to na celém albu a je úplně jedno, zda jde o jednoduché zpěvné dynamické klasiky kapely (Peanut Brain, Braindead), tvrdší rockové položky (Like A God) nebo údernější Double Dare se space rockovým nádechem.
I když se trio věkově blíží abrahámovinám a nejde o žádné muzikantské zajíce, z Race The Night je slyšet, jak je muzika pořád baví. Novinka působí jako příjemný večírek, od kterého nic nečekáte, ale pak se na něm dobře bavíte. Emblematická je v tomto smyslu třeba skladba Usual Places, kytarově vyprávěcí typická věc z katalogu Ash, ve které si kapela vyhrála s doprovodnými vokály a instrumentací. Právě takhle zní zkušenost, která však není kontaminována machou.
Většina desky se nese v rychlejším tempu, takže o to víc vyniká, pokud Wheeler & co. přijdou s něčím jiným. Duet s nizozemskou zpěvačkou a skladatelkou Démirou (Oslo) dokazuje, že skupině nejsou vzdálené ani příjemné balady, do nichž skvěle zapadají dobře znějící smyčce. Decentní rytmika dává prostor vokalistům, kteří při střídání repetic mužského a ženského partu vytvářejí decentní atmosféru. A když refrén nabírá na síle a mohutní, zní velmi pevně a majestátně.
Podobně křehce ze začátku zní i více než šestiminutová Crashed Out Wasted, ve které opět dochází ke střídání ženského a mužského vokálního partu. Zprvu popovější věc – využívající na poměry Ash více než standardně klávesových partů – se v polovině láme do pořádného rockového bangeru, který stojí na uhrančivém, masivním a precizním Wheelerově kytarovém sólu. Spíše než typickou anglickou kytarovku v tu chvíli Ash připomínají stoner rockové kapely. Vše zní ale naprosto přirozeně a uvěřitelně, že se člověk ani na chvíli nepodiví, že to, co se z reproduktorů line, je novinková deska Ash.
Ze stejného soudku je také závěrečná Like A God (Reprise), heavyrocková instrumentálka, která ve své valivosti stále zrychluje tempo a přenáší posluchače do zcela jiných světů. Prostor zazářit zde dostává bubeník McMurray. Celé to zní jako jam ze zkušebny, který se natolik povedl, že se ho kapela rozhodla dát na desku. Ne jako vycpávku na konec, ale jako radostný důkaz toho, že je pořád společné hraní baví a rádi při něm i po mnoha letech vystupují z vyšlapaných cestiček.
Race The Night je dobrá deska, která patří k tomu lepšímu také v rámci diskografie Ash. Fanoušci na ní dostanou to, co mají od kapely rádi. Zároveň jim trojice nabízí i trochu jiné hudební polohy, které ukazují, že nechce žít z podstaty, muzikou se chce bavit a stále je dost mentálně mladá na to, aby zkoušela i nové cesty a nuance. Už jen proto stojí za to Ash držet palce i nadále.
Verdikt: 70%
Ash jsou kapela, kterou je snadné mít rád. Fajn kluci od vedle bez frackovských móresů, s nimiž se vždy rádi potkáte a poslechnete si jejich nové věci. Nejinak je tomu i v případě race the night. Slyšíte z něj radost a mladistvý elán. Tahle kapela pořád není stará. Ani (pouze) pro starý.