Michael Bruce, Dennis Dunaway a Neal Smith, tři z pěti zakládajících členů se znovu přidali k Alicovi a výsledek je až překvapivě životaschopný. Místo sentimentálního ohlížení vznikla deska, která připomíná, proč tahle parta kdysi změnila pravidla hry.
Produkce se opět chopil Bob Ezrin, dvorní producent zásadních Cooperových alb ze sedmdesátek, a i tady ukázal, že ví přesně, co se dá z pardálů ještě dostat. Deska není pokusem o revival, ale přirozeným pokračováním odkazu, který tahle sestava kdysi vytvořila. Skladby mají sílu i nadhled, a přestože se nesou ve stylu klasického hard rocku s lehkými teatrálními prvky, působí svěže, energicky a někdy až nečekaně hravě.
Už úvodní Black Mamba ukazuje, že Cooper pořád umí kousnout. Hutný riff, temná atmosféra, dramatické zvraty, přesně ten typ songu, pro který ho lidi milují. A když se k tomu přidá kytarové sólo Robbyho Kriegera z The Doors, není moc co řešit. Další pecky jako Wild Ones nebo Up All Night pak dokazují, že tahle parta má pořád drive. Nejde o nějakou povinnou jízdu nebo splácení dluhů fanouškům. Spíš to působí, jako by se po letech sešli kámoši a řekli si: Hele, co kdybychom to ještě jednou pořádně rozjeli?
Album má celkem dvanáct skladeb a většina z nich stojí za poslech. Osobně bych vypíchnul třeba Blood on the Sun, která začíná nenápadně, ale postupně narůstá do mohutného finále. Nebo Famous Face – ironická, úderná, chytlavá. Money Screams pak vrací Alicovu tradiční kritiku konzumu a falešné slávy do současnosti, aniž by působila nuceně.
Co je na tomhle albu výjimečné, je energie. Všichni zúčastnění mají dávno po sedmdesátce, ale jejich nasazení je neuvěřitelné. Dunawayova basa zní šťavnatě, Bruce hraje s přehledem a Neal Smith bubnuje s přesností i silou, která zní skoro mladistvě. Alice sám se pak pohybuje mezi teatrálním vypravěčem, rokenrolovým démonem a ironickým glosátorem světa kolem sebe. A pořád to funguje.
Na závěr desky se objeví i citlivější momenty. Třeba See You on the Other Side je melancholická tečka, jakási rozlučka se starými časy, která nepůsobí kýčovitě, ale upřímně a lidsky. A silně zafunguje i What Happened to You, kde se objevuje riff zesnulého Glenna Buxtona, původního kytaristy kapely. Je to krásný detail a dojemná pocta.
Samozřejmě, najdou se i slabší chvíle. Některé skladby působí trochu předvídatelně, občas se zadrhne tempo nebo sklouzne text do lehce karikaturní roviny. Ale to je na rockovém albu, které nestojí na koncepční dokonalosti, ale na okamžiku a energii, vlastně úplně v pořádku.
VERDIKT: 75 %
The Revenge of Alice Cooper není jen album pro pamětníky. Je to důkaz, že když se sejdou lidi, kteří mají něco společného a chtějí si ještě jednou s chutí zahrát, může vzniknout nahrávka, jež nejen ctí minulost, ale i baví v přítomnosti. Alice Cooper se tady nevzdal své role šoumena, ale zároveň ukázal, že mu pořád není lhostejné, jak jeho hudba zní. A to je možná ta největší pomsta ze všech – pomsta věku, očekávání a předsudkům.