Hned při vstupu do areálu je poznat, že opravdu početná ekipa v tričkách včerejšího headlinera Slipknot je pryč a dnešní den už nebude tak úzce zaměřený.
Pár minut po jedné hodině odpolední začínám program v jednom ze stanů, a to sledováním výsledků spolupráce tělesa Clarinet Factory s orchestrem PKF – Prague Philharmonia. Filharmonici nevystupovali v Hradci poprvé, už v roce 2019 jste je mohli slyšet a vidět na dost unikátním koncertě, kdy doprovázeli Vypsanou Fixu. Tentokrát se rozhodli spojit síly s pražským kvartetem a Milanem Cimfem. Kdo na tento koncert přišel, zažil něco opravdu výjimečného – nejenže mohl vidět asi pravděpodobně jediný circle pit na tento druh hudby, ale hlavně jak Clarinet Factory, tak pražští filharmonici vysekli opravdu unikátní koncert, ze kterého naskakovala husí kůže.
A ta naskakovala i při koncertu divoké sebranky Hentai Corporation. Ten den otvírali druhou největší stage areálu Rock For People a rozhodně se takového úkolu nezalekli. Ono taky čeho se tahle kapela zalekne. Jejich řízný rock´n´roll se nesl loukou a košile zpěváka Rádi Škarohlída vlála ve větru – oproti vedrům minulého roku je letošní počasí dost osvěžující. Radek Škarohlíd s charismatem sobě vlastním stihl mezi písničkami pozurážet kde koho. Když ale „věnoval“ píseň „největšímu zmrdovi na světě“ Vladimíru Putinovi, vznesl se do vzduchu hustý les prostředníčků, který dal poznat, že návštěvníci festivalu mají stejný názor. A když Ráďa přidal historku o dítěti své kamarádky, které vypadá jako malý Putin, a tím "posílá všechny mateřské city do gulagu", mělo to ten správný rokenrolový humor a osten zároveň. Skvělý koncert a skvělý start!
Stage Petra Svobody, pojmenovaná po jednom z největších a nejzapálenějších fanoušků hudby, který nás bohužel už opustil, dostala po loňském roce podobu menšího šapitó. I tak chci organizátorům poděkovat, že tato stage má stále místo v areálu a místo toho, aby se na ní skvělo logo nějakého partnera, dává vzpomenout na kamaráda. Odpoledne tento stan doslova přepadly odporné příšery – tedy kapela Horrible Creatures, což jsou samozřejmě samí milí kluci, jen prostě hrají hudbu, která je trošku ostřejší než jiné žánry. Jejich necelá hodinka death metalu rozhodně bavila, ta energie a síla je nakažlivá.
Z death metalu na zpěvačku z TikToku – i to se vám může na Rock For People stát – mladá kanadská zpěvačka LØLØ má na té podivné platformě, před kterou varují bezpečností orgány mnoha zemí, miliony a miliony shlédnutí svých coververzí známých hitů. Stačí to na to, aby utáhla show na festivalu? Nejsem si upřímně jist – přehlídka lascivních pohybů, kytarista v paruce, haha asi legrace, a ukázka průměrných vlažně přijímaných písniček proložených coververzemi, které fanoušky samozřejmě vždy strhli k reakci – „zvedněte ruce, jestli jste o mě ještě nikdy neslyšeli“ to vám bylo panečku zdvižených rukou...
Na hlavním pódiu areálu obrovské Fat Lady začal vystupovat mladý hudebník Derek Ryan Smith, který si přezdívá Mod Sun – úplně stejný setup jako hudebnice ze které jsem na něj šel – jen kytara, bicí a energický zpěv, ale ten rozdíl byl neuvěřitelný – Mod Sunovi, jste všechno, co se dělo na pódiu, věřili prostě trochu víc. Byť během jeho koncertu začal areál zkrápět lehký letní deštík, mladý Američan zářil jako sluníčko a užíval si každou vteřinu vystoupení.
To samozřejmě dělala také kapela spjatá s festivalem jak žádná jiná. Vypsaná Fixa zahrála na Rock For People tolikrát, že už to snad nemá smysl ani počítat. A pokaždé se na ně vyplatí jít a užít je – tentokrát byl jejich koncert speciální v tom, že se jednalo o oslavu alba Bestiálně šťastní. Už je to dvacet let, co tahle jejich legendární deska s písněmi jako Palenie Titonia, Štěstí Jima Dixona nebo Leďňáčci vyšla a Fixa se rozhodla, že zavzpomíná a celou desku přehraje. K tomu si pozvali opravdu speciálního hosta, samotného nejvyššího ředitele festivalu Michala Thomese! Ten svůj part na kytaru odehrál s jistotou, ale trsátko si musel těsně před koncertem půjčit – no jsem zvědav, jestli mi ho někdy vrátí no....
Další Kanaďani na hlavním pódiu, a to v Čechách hodně oblíbení Billy Talent loni vydali desku Crisis Of Faith, ale jejich set se opíral samozřejmě o jejich tolik prověřené hity – poměrně dobrý zvuk, což na Fat Lady není vždy pravidlem ba spíše naopak – hlas Benjiho Kowalewicze, který sice může někomu přijít spíš jako mečení, se nesl prostorem a zaplněná plocha fanoušky pod hlavním pódiem, stejně písničky jeli unisono s kapelou. Jako poměrně zdařilý soudím vtípek, kdy oznámil, že zahrají úplně novou písničku, kterou ještě nikdy nikdy nikdy nikdy nehráli, aby posléze spustil největší hit kapely odrhovačku Fallen Leaves.
Modrovlasá popová provokatérka Ashnikko, feministka bojující proti patriarchátu – lákal program na další virální hvězdu a skutečně louka byla natřískaná víc než na kdejakou o mnoho větší a známější kapelu. Její mix popu, trapu a hyperpopu asi hodnotit ani nemůžu, stejně jako taneční kreace umělkyně a jejích tanečnic, když už nic tak mi to přišlo tedy fakt strašně potichu což mi naštěstí vynahradili souběžně hrající Angličané The Reytons. Ti se s nějakou omáčkou okolo vůbec nedělali, prostě přišli na pódium a začali tam sázet jednu vypalovačku za druhou – řízný, a hlavně hlasitý mix rocku a punku mě bavil rozhodně víc...
Za zmínku stojí speciální překvapení na hlavní scéně. Než nastoupila hlavní hvězda večera, začalo na obrazovkách vedle pódia odpočítávání – předcházelo působivému baletnímu představení dronů, které se rozzářilo nad festivalem.
Když se rozsvítila scéna, stál Colson Baker, Američan z Ohia vystupující jako kontroverzní figurka a hudebník pod alias Machine Gun Kelly, s růžovou kytarou na vlastní pyramidě. Mimochodem se po areálu proslýchalo že mu organizátoři museli přichystat speciální růžovou backstage. Mělo to potřebný wow efekt, jaký by měl u takových hvězd být. Jenže pak přišel jeho znuděný a otrávený výraz a projev a milý MGK celý ten první dojem poslal do kytek... Soudě dle exodu, který po pár písničkách nastal od hlavní scény směrem k menším jsem takového názoru nebyl rozhodně sám.
Vzpomenul jsem si na Fall Out Boy a loňský ročník s tím, že jsem říkal že nechápu proč tak otrávené kapely vůbec koncerty jezdí. Očividně se nám z toho stává nějaká podivná tradice. Když Machine Gun Kelly ohlásil písničku F*CK YOU, GOODBYE, člověk měl chuť ho vzít doslovně. Nemyslete si, že jsem nějaký uražený rocker, co holt prostě jen neposlouchá ten podivný mix pop punku a rapu, ale tváří v tvář již zmíněnému Mod Sun, který svůj koncert odehrál jako by nebylo žádné zítra a strhnul celý dav, který místo aby se šel schovat před deštěm skákal a tančil na jeho písničky, MGK se prostě jen otráveně pohyboval po pódiu a koncert ještě usekl o pěknou chvíli dřív, než měl...
Rock For People – hlavně to ROCK v názvu festivalu je pro mne důležité. Když jsem během večera dělal krátký rozhovor s kapelou Palaye Royale, byl sem trošku skeptický. Další mladí Kanaďané, kteří drží estetiku starých dobrých rokenrolových dob, další divoká partička, o které se poslední dobou tolik mluví – a víte co? Jejich koncert mne strhnul! Bylo to divoké, bylo to nahlas bylo to parádní a byl to rock´n´roll – někdy je holt dobré nelpět na předsudcích! Palaye Royale ukázali všechno to co mi od hlavního headlinera dne tolik chybělo. Uvěřitelnost a radost z hudby, neutuchající energii a nakažlivou dobrou náladu. Kdyby hráli ještě o chvilku déle, věřím, že by tou silou ta plachta šapitó nad jejich pódiem odlítla...
Další střípky druhého dne
Američtí Hollywood Undead sází na melodické popěvky, rytmiku, sem tam nějaké to zařvání a hodně komunikace s publikem, což se jim hezky vyplácí. Před pódiem měli hodně plno, řada lidí znala většinu jejich textů a zazpívali si s nimi i ti, kteří ne, to když kapela zahrála kousky Enter Sandman od Metalliky a Du Hast od Rammstein. V průběhu vystoupení také, nejspíš na oko, kytarista a zpěvák Charlie Scene hledal v publiku někoho, kdo umí zahrát kytarové sólo, dopředu proudil jeden mladý muž, na pódium ale nakonec přišla atraktivní blond dlouhovláska v šortkách Sofi. S Hollywoody si střihla jednu celou píseň a byla při tom hodně suverénní, jako by to dělala denně. Od února nový touring bubeník Anthony Ghazel zase na Scenovu výzvu skvěle zazpíval refrén Livin' on a Prayer od Bon Jovi – na playback. Liv Boková
Včera mělo své místo v programu i indie ze Spojeného Království. Skvělá vystoupení předvedly například kapely Vistas ze Skotska a The Reytons z Yorkshiru. Vistas zahráli venku na YouTube pódiu a podmanili si publikum příjemným indie-popem oplývajícím silnými melodiemi. The Reytons zase strhli diváky ve stanu Evropa 2 svým divokým těžkým a rychlým indie-rockem zahraným s neskutečnou vášní. Marek Reinoha
Zatímco na hlavním pódiu zářili BT, v menším stanu, letos nově otočeném tak, že už se zvuk netluče s velkým šapitó, běsnili atmosfericky metalcoroví Sunset Trail. Zaslouženě měli narváno. Nevědět, že je to tuzemská parta, podle muziky a projevu je tipuju na Švédsko. Liv Boková
Komu se po MGK jestě nechtělo domů a Palaye Royale nejsou jeho šálek, neprohloupil když zašel do stanu ČT art na „rituál“ Sleep Token oděných v černých pláštích a maskách a s těly potřenými černou barvou. Pokud to udělal, dočkal se uhrančivého vystoupení a muziky lavírující mezi temným popem, progresivním metalem, indie a heavy rockem. Marek Reinoha
Foto: Marek Reinoha