Lateralus je fascinující deska. I po těch letech je plná vrstev, souvislostí, odkazů ať už přímých, či nepřímých, vzájemného přirozeného propojení hudebníků nekladoucích si limity i experimentování balancujícího na tenké hranici mezi genialitou a šílenstvím.
Dát dohromady příběh vzniku této nahrávky není zrovna jednoduché. Tool si udržují od médií odstup, rozhovorů a vzpomínek na období s Lateralus není mnoho, ale i to patří ke kultu kapely. A ano, jakkoli výraz kultovní nemám rád pro jeho nadužívání, Tool jsou kult.
Byli by jím nejspíš i bez zlomové desky vydané 15. května 2001. Ale rozhodně by o nich vědělo mnohem méně lidí. Lateralus se totiž přihodila nevídaná věc. Ačkoli jde o náročnou, komplexní a žánrovou nahrávku, stala se komerčním trhákem, který popíral tehdejší zažité pořádky na hudebním trhu. Ale nepředbíhejme.
Bože, co jsme se natrápili
„Když jsem tu desku včera poslouchal, abych si ji před rozhovorem připomenul, bylo to, jako kdybych byl s klukama zase ve studiu,“ vzpomínal před pěti lety basák Justin Chancellor v rozhovoru pro Kerrang. Časopis se tehdy rozhodl věnovat albu prostor v souvislosti s dvacetiletým výročím a Chancellor se uvolil k jednomu z mála rozprávění čistě na téma Lateralus. „Každá sloka a refrén na sebe mají navázanou nějakou vzpomínku, tak to byl intenzivní poslech. Nemohl jsem si ji jen tak pustit a hodit se do klidu. Na té desce můžete slyšet, jaký to byl boj, dát to celé dohromady, ve všem slyšíte napětí a to je na tom svým způsobem nádherné. Ten náš boj vás popadne za límec. Bože, co jsme se s některými pasážemi natrápili, všechny ty hádky, co proběhly ve snaze dojít k nějakému řešení. Pro naše emoce to tehdy byla jízda na horské dráze.“
Emocionální horská dráha ovšem předcházela i desce. Tool se povedlo uspět, tehdy ještě v rámci žánru, nikoli mainstreamu, už s předchozí deskou Ænima. Chancellor tehdy do kapely přišel jako nováček a sotva se rozkoukal, už byl zmatený.
Takto pravil předloni v rozhovoru pro časopis Prog: „Úspěch Ænima byla pro kapelu nová zkušenost a taky křest ohněm. Odjeli jsme k desce fakt velké turné, do dvou let jsme stihli ještě jednu menší šňůru. Na konci jsme si, řekl bych, potřebovali od sebe odpočinout. Dali jsme si pauzu. Maynard (James Keenan, frontman, pozn. aut.) měl ambice zkusit si trochu jinou muziku s jinou partou kamarádů, takže pro mě jako nováčka v kapele to bylo zprvu matoucí. Copak nezačneme dělat na nové desce? Fakt nevyužijeme toho úspěchu k pokračování? Ale bylo jasné, že zbytek kapely byl spolu delší dobu, už mezi sebou zažili střídavě oblačno, takže po turné k Ænima byli všichni rádi, že můžou zpomalit. Tedy skoro všichni, Maynard si říká celosvětový multitasker, a to ho dost vystihuje. On nehodlal zpomalit nikdy.“
Začneme bez frontmana
Právě to nás dostává k možná nejzajímavějšímu faktu celé desky Lateralus, a sice že se její tvorby zpočátku Keenan neúčastnil. Maynard James Keenan je totiž považovaný za geniálního workoholika, který na co sáhne, to fanoušci milují. Tool, A Perfect Circle (s nimiž mimochodem vystoupí 2. července v pražském Foru Karlín), Puscifer, jedna zajímavější kapela než druhá. Pauzy Tool využil k tomu, aby s A Perfect Circle v květnu 2000 vydal debutovou desku a vyrazil na turné. Úspěch nové kapely ho vytěžil natolik, že když se zbylí členové Tool vrátili do zkušebny, aby začali pracovat na nové tvorbě, Keenan se k nim nepřipojil, ba dokonce se ani nezajímal o nové skladby.
„Říkal jsem si tehdy: tak jo, je to tady, konečně začínáme skládat nové album i se mnou v sestavě. To pro kapelu znamená trochu si zvyknout, nastavit si to jinak než na předchozích deskách, takže to nebylo úplně snadné,“ vzpomínal v rozhovoru pro Prog Chancellor. „Trochu jsme se v tom plácali, a sotva se nám podařilo dát do kupy první dobré nápady, Maynardovi se rozjela nová kapela. Pomysleli jsme si: no nic, asi to tak má být. Ukázalo se, že nám to ve skutečnosti pročistilo prostor. Maynard vyrazil do světa a my tři se mohli trochu uvolnit, soustředit se na sebe, ale taky jsme si potřebovali nějak vyjasnit, co vlastně chceme dělat, když teď skládáme jenom ve třech. Po hudební stránce nás čekalo experimentování.“
Těžko říct, jestli tyto okolnosti můžou za to, že je Lateralus oproti prvním dvěma deskám Tool kytarově rozmáchlejší, zabíhá do prog rocku a art rocku, jsou tam slyšet lehké záchvěvy grunge i nu metalu, což byl posun, díky němuž byl nový zvuk kapely přijatelnější pro větší posluchačskou skupinu. Nicméně právě díky absenci principála Keenana se ostatní hudebníci cítili svobodnější, jak potvrdil sám Chancellor: „Měli jsme díky tomu víc času. Nejdřív jsme naše nápady posílali Maynardovi, on do toho přidal něco svého, poslal zpátky, my to předělali a zase mu to nahráli, až nakonec řekl: Víte co? Kluci, jsem teď na turné, dodělejte si to podle sebe, a až budu zpátky, nějak to vymyslíme.“
Album jako skládačka
Trojice se ve zkušebně vyřádila. Chancellor je originální basák, baví ho vymýšlet rytmy vymykající se klasické čtyřtaktové struktuře, což kytarista Adam Jones a bubeník Danny Carey přijali s nadšením. Vytyčili si ambici skládat písně, které budou stát na netradičních rytmech a zároveň budou dostatečně přijatelné pro rocková rádia. To je vskutku vysoký cíl a jeho naplnění připomínalo šílenou skládačku. „Máte nějaký vytyčený bod před sebou, ale zároveň si nekladete žádné směry, jak jej dosáhnout. Když nevíte, co budete dělat, je to vlastně osvobozující pocit. A když jste navíc v rockové kapele, kde neplatí skoro žádná pravidla a lidi se v ní navzájem povzbuzují k nečekaným věcem, je to o to víc osvobozující. Rychle nám došlo, že se neobejdeme bez tabule a fixek. Nešlo jen o to, že jsme neměli plán, každý z nás si navíc postupy pamatoval jinak. Já mám nějaký svůj systém, Danny taky, Adam to samé, takže jsme si museli začít nějak značkovat nápady. Dokonce jsme si pojmenovávali riffy. Sepsali jsme je do sloupce, ke každému pak dodali číslo, což byly většinou takty, a teprve pak jsme se zorientovali v tom, jak jdou které motivy za sebou. Následně jsme se učili pamatovat si celé pasáže, a až jsme to měli v hlavě, mohli jsme experimentovat s jednotlivými riffy a rozvíjet je ve skladbě dál. Úplně ke všemu jsme si dělali poznámky a nakonec to vypadalo, jako kdybychom vymysleli nějaký vlastní jazyk, kterým jsme komunikovali jen my tři mezi sebou. Kdyby za námi tehdy někdo přišel do zkušebny, vůbec by se nechytal.“
A nechytal se ani Keenan. Když dojel turné s A Perfect Circle a vrátil se k Tool do zkušebny, odmítal se zapojit do skládání a nechtěl začít pracovat na textech, dokud skladby nebudou hotové. A tak vyrazil s A Perfect Circle na další turné. „To byl moment,“ podotkl Chancellor, „kdy nám došlo, že teď máme skutečně na všechno dostatek času. Řekli jsme si: oukej, žádnej tlak, pojďme si ty naše nápady nějak poskládat a dát písním konečnou formu, u které už si budeme jistí, že to tak zůstane.“
Česká stopa
Rozkouskovanost motivů umožnila kapele nejen skládat si naprosto svobodně, ale taktéž vytěžit do maxima technické limity. Maximální délka hudby, která se vejde na CD, je 79 minut. Lateralus má 78 minut a 51 vteřin.
Když se Keenan vrátil i z druhého turné, přišel prakticky k hotové věci, zbývalo jen složit texty. Je těžké rozepisovat se nad jednotlivými skladbami, na to bychom potřebovali možná samostatné číslo Headlineru, protože každá píseň má na desce svou přesně danou roli a nějaký příběh. Přesto si ale jednu vypíchněme, protože nese českou stopu. Je jí závěrečná Faaip de Oiad.
V enochiánštině totiž znamená Hlas Boží. Enochiánština je řeč okultistů a hermetiků. Jde o umělý jazyk, který vymysleli mystici John Dee a Edward Kelley. Údajně mělo jít o andělskou řeč, jíž k Deemu promlouvali andělé během jeho vidin. V době, kdy Dee s Kelleym jazyk vymýšleli, už putovali střední Evropou a v Praze na dvoře Rudolfa II. našli ideální prostor pro své pokusy, výzkumy i podvody. Císař byl fascinován spiritistickými seancemi, nadšeně podporoval Deeho s Kelleym, aby (často za jeho přítomnosti) komunikovali s anděly, čímž přímo pomohl rozvoji enochiánštiny, jelikož oba alchymisté si v ní pak ze seancí zapisovali poznámky.
Jasně, není to takové terno, jako kdyby Tool zpívali, řekněme, třeba o pražském Golemovi. Ale jedno víme jistě – nebýt pražského azylu pro dva vykutálené anglické podvodníky, závěr alba Lateralus by vyzníval jinak.
Vzhůru do komerce
Když album 15. května 2001 vyšlo, stala se z něj senzace. Jen za první týden se ho prodalo přes půl milionu kusů, takže vystřelilo z nuly rovnou na špici prodejnosti, z níž sesadilo Survivor od Destiny‘s Child. Do konce dekády se jenom v domovských USA prodalo dva a půl milionu, což z Lateralus dělá komerčně nejúspěšnější progmetalovou desku v historii, a kdybychom chtěli tuto statistiku vztáhnout na prog rock celkově, podobná čísla už měli jenom Rush a Pink Floyd. Není divu, že řada hudebních médií tehdy vyhlásila Lateralus albem roku a za singl Schism získali Tool i Grammy.
Jakýkoli superlativ vás napadne, bude k desce sedět. Jedno z nejlepších metalových alb všech dob? Ano. Deska, která dostala posluchačsky náročný žánr do mainstreamu? Rozhodně. Tvůrčí vrchol v kariéře Tool? Měřeno čísly jednoznačně.
Důležité je ale zmínit, že ta deska vznikla navzdory trendům hudebního průmyslu, a přesto v něm triumfovala. Hudebně vůbec nezestárla. Když jsem Lateralus teď kvůli článku znovu párkrát poslouchal, pořád v ní najdeme hypnotickou sílu a fascinující genialitu. Je to temná, drásavá nahrávka, která odmění posluchače schopného poslechnout si ji od první do poslední minuty. Schism, Parabola i Lateralus byly sice úspěšné singly, ale album jako celek je zážitek sám o sobě. Jeho poslech je jako potácení se nekonečnou potemnělou krajinou, v níž jednotlivé písně trčí do výše jako obří děsivé monolity. Není pochyb, že stejně silný zážitek nabídne poslech i za dalších pětadvacet let. Nebo klidně za sto.