Na konci sedmdesátých let se londýnští pankáči The Clash ocitli v kritickém bodě. Jejich předchozí deska Give ’Em Enough Rope se neprodávala špatně, naopak se v domovské Británii vyšplhala na druhé místo prodejnosti. Začaly se pomalu chystat singly a kapelu čekalo první americké turné.
Jenže skladatelská dvojice Joe Strummer a Mick Jones procházela tvůrčí krizí. Přes rok nedokázali napsat ani písničku a věděli, že je na čase s tím něco začít dělat, protože jinak je čekají problémy. Ať už osobně z uměleckého hlediska, či ze strany vydavatelství CBS, jehož trpělivost nebyla nekonečná a chtělo vidět nějaké výsledky.
„Měli jsme nůž na krku,“ vyprávěl Jones pro časopis Entertainment Weekly. „Říkali jsme si, že je na čase kopnout do vrtule. Asi bych neřekl, že nám hrozily nějaké finanční problémy, nebo dokonce krach, ale museli jsme si rozhodně udělat jasno v tom, co jsme vlastně zač.“
Punk nemá pravidla
The Clash využili americké turné, které odjeli v únoru 1979, k nové inspiraci. Jako předskokany si pozvali Screamin‘ Jay Hawkinse, Bo Diddleyho a další o generaci starší známé postavy bluesové a R&B scény. Stejně tak přizvali country a rockabilly umělce. Během koncertů jim pak doslova koukali pod ruce a po návratu domů začali plánovat žánrově téměř neuchopitelnou nahrávku.
„Byli jsme hladoví po vnějších vlivech. Ve zkušebně se zastavovali lidi z labelu, šli jsme si s nimi zakopat ven fotbálek, zahráli jim nějaké nové kousky, ale uvažováním jsme byli už o nějaký kus před nimi,“ vzpomínal Jones na začátky práce na London Calling. Stala se z toho rutina, manažeři z vydavatelství si přišli poslechnout progres, kapela jim vždycky něco zabrnkala, pak je vzala na fotbálek, na pivo, překecala je, že je všechno v pohodě, a Jones se Strummerem zase skládají, a jakmile manažeři odešli, zase měli na nějaký čas klid. Label je tlačil do ryze punkové nahrávky, oni sami naopak chtěli experimentovat se žánry.
Tlak umocnil rozpad Sex Pistols na počátku roku 1979. Label CBS totiž ucítil šanci udělat z The Clash nové hlavní hvězdy punku, zatímco kapela to viděla úplně jinak. Jak pravil Jones: „Rozpad Sex Pistols na nás měl, myslím, vliv. Byli jsme sice velcí rivalové, ale i velcí spojenci. Punk komerčně nikdy neprorazil, to čekalo až o něco později new wave, ale první pankáči to tehdy měli těžký. S London Calling jsme se rozhodli škrtnout veškerá punková pravidla. Protože punk nemá mít pravidla.“
London Calling inspirovala studená válka.
Nevyzpytatelný producent
Aby si kapela pojistila, že ji nikdo nebude tlačit do čistě punkového zvuku, najala jako producenta Guye Stevense. To byla na britské scéně poněkud kontroverzní postava. Udělal si jméno jako jeden z prvních dýdžejů, který na ostrovech už na začátku šedesátek hrál R&B a soul, díky čemuž se k němu hlásily kapely jako The Faces nebo The Who, nicméně z produkčního hlediska moc zkušeností neměl. Spolupracoval sice s Mott the Hoople a Procol Harum a podílel se ještě na několika dalších deskách, ale brzy si vybudoval, mírně řečeno, pověst nevyzpytatelného člověka. Uprostřed nahrávání třískal nábytkem, protože mu to připadalo dobré pro efekt, a prakticky po celou kariéru stále hlouběji klouzal do propasti drogové závislosti a alkoholismu, díky čemuž od něj muzikanti spíš utíkali, než aby mu svěřili své dílo.
The Clash se Stevensem spolupracovali prakticky v jeho poslední životní fázi, zemřel na předávkování v roce 1981. A taky si s ním ve studiu užili své. „To byl týpek!“ vzpomínal bubeník Topper Headon. „Když jsme nahrávali Brand New Cadillac, udělali jsme to na jeden náběr. Guy řekl, že to bylo super, my na to, že ani náhodou, protože to bylo moc rychle a zrychlovali jsme rytmus. On se na nás jenom podíval a řekl: Každý skvělý rokenrol zrychluje.“
Píseň inspirovaná rokenrolem.
Mlha nad Temží
A tak vznikla celá deska. Po roce trvajícím tvůrčím bloku přišla kapela do zkušebny s nula skladbami, ale spoustou inspirace po americkém turné. Pár týdnů jamování, pár týdnů nahrávání a bylo hotovo. Právě ta exploze nápadů a Stevensova hektická produkce můžou za to, že London Calling je sice pořád punk, ale zabíhá do řady dalších žánrů. The Clash dokázali, že jde hrát soul i hard rock, jazz i ska, pop i rockabilly a pořád zůstat pankáči. A vydatně punkovými zůstaly Strummerovy texty, které reflektují sociální rozdíly, tehdejší složitou ekonomickou situaci, rasismus a řadu dalších těžkých témat. Nejsou prvoplánově nasupené, ale dokážou posluchače znejistět i šťouchnout. Výrazně je to slyšet třeba v titulní postpunkové (zase další žánr!) London Calling, Lost in the Supermarket je zase kritikou konzumního způsobu života a postupné komercializace všeho, s čím člověk přichází do styku.
Práce na London Calling kapelu pokropila živou vodou. Nebylo to tak dávno, co se Strummer s Jonesem plácali v tvůrčí krizi, a teď najednou měli přehršle nápadů a jasnou vizi. Jak popsal mistr zvuku Bill Price: „Joe Strummer dal na začátku jasně najevo, že chce, aby každá píseň měla svou identitu. Řekl třeba: Tahle se jmenuje London Calling. Chci, aby to znělo jako muzika, co se k tobě nese přes mlhu nad Temží. Do každé písničky schoval nějaký takový vtip.“
Nejde ovšem o humornou desku, naopak, reflektuje vážnou dobu. „Tehdy jsme pořád kvůli studené válce poslouchali nějaké hrozby a bláboly,“ vyprávěl Strummer v rozhovoru pro Uncut. „Žili jsme s vědomím, že Londýnu v případě nukleární katastrofy hrozily záplavy.“
A skládačku doplnil Mick Jones v rozhovoru pro Wall Street Journal: „Joe Strummer bydlel u Temže a bál se potenciální záplavy. Udělal dvě nebo tři verze textu a já pak dopiloval hudbu tak, aby zněla jako varování před zkázou, která tehdy byla součástí našeho každodenního života. Záleželo mi na tom trefit hudbu do tempa a textu. Chtěl jsem, aby ta píseň zněla naléhavě jako reportáž ve zprávách.“
Co by to bylo za punkovou desku bez kritiky konzumu?
Začátek konce
14. prosince 1979 London Calling konečně vyšla a okamžitě z ní byl hit. Do měsíce
obdržela zlatou desku, a i když si nesáhla na špici prodejnosti, přesto si fanoušci krátce po vydání koupili dva miliony kopií. The Clash pomohla prorazit v Evropě, singly si solidně vedly v USA. A kritici byli nadšení, oceňovali jak žánrovou pestrost, tak naléhavost textů. The Clash se zkrátka trefili do ducha doby a London Calling brali mnozí jako hudební svědectví se všemi tehdejšími starostmi i vztekem. „Když se nad tím tak zamyslím, je to deska, která z nás udělala chlapy,“ uzavřel Jones zmiňovaný rozhovor pro Entertainment Weekly.
Na druhou stranu, komerční úspěch v kapele vygradoval vnitřní konflikty a pravděpodobně uspíšil rozpad klasické sestavy, když v roce 1982 odešel Headon a o rok později i Jones. Basák Paul Simonon, jediný, kdo to se Strummerem táhl dál až do rozpadu v roce 1986, později pravil: „Musíte pochopit, že už od prvního dne tam byly nějaké ty třenice a hádky. Já se vlastně divím, že jsme vydrželi tak dlouho.“
A Jones ho doplnil: „Neměli jsme žádnou dovolenou, žádné volno. Víte, byli jsme jako rodina. Cítili jsme se rodina. Tak spoutaní jsme spolu byli.“
Úspěch London Calling zkrátka donutil kapelu zařadit další rychlost a to už někteří členové přestávali zvládat. Což nic nemění na tom, že je album dodnes považované za jednu z nejlepších nahrávek rockové historie a po Never Mind the Bollocks, Here’s the Sex Pistols jde pravděpodobně o nejznámější punkové album všech dob. Počet ocenění, které získalo, je nespočet včetně zařazení do Síně slávy Grammy. Ale hlavně The Clash dokázali, že punk může mít mnoho podob a dá se plynule propojit s řadou jiných žánrů, na což následně navázala a dodnes navazuje řada kapel.