Pink Floyd byli na konci sedmdesátek ve vrcholné formě – tedy alespoň autorsky. V té dekádě vydali fenomenální trojici alb The Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975) a Animals (1977) a proměnili se ve stadionovou kapelu. Na turné k The Animals už hráli v halách pro desítky tisíc diváků, což s kapelou řádně zamávalo. Vyrostla z psychedelických kořenů, byla zvyklá na pozorné tiché publikum. A teď najednou musela hrát pro hvízdající davy dožadující se hitů. Na koncertech návštěvníci mávali transparenty, odpalovali světlice a celkově zkrátka dělali bordel.
To Pink Floyd iritovalo, trpěli pocitem, že na turné In the Flesh, jak se jmenovalo, se jejich vztah k publiku mění. Že mezi nimi roste bariéra a že návštěvníci koncertů nepřišli kvůli muzice, ale čumět na rockové hvězdy. Na koncertě v Montrealu 6. července 1977 už ten burácející dav Waters nedokázal snést, naklonil se z pódia a jednoho obzvlášť hlasitého fanouška poplival. „Okamžitě poté jsem byl ze svého chování v šoku,“ reflektoval o pár let později své chování v poznámkách k živáku Is There Anybody Out There? The Wall Live 1980–81. „Uvědomil jsem si, že to, co kdysi byla cenná a zvladatelná výměna mezi námi a publikem, se zvrhle změnilo v davovou lakotu a ego. Jediné, co zbylo, byl vztah založený na sadomasochismu.“ Ještě tu noc Waterse napadla myšlenka zdi oddělující hudebníky od publika coby jediný způsob, jak tomuto zvrácenému chování na obou stranách zabránit. A nápad na nové album začal klíčit.
Útěk před dluhy
Na The Wall najdeme silně autobiografické prvky. Waters pracoval s motivy jako dobrovolná izolace, trauma z autorit, psychických problémů, předčasné smrti otce i přehnané starostlivosti matky a ty pak rozvíjel do destruktivních totalitárních myšlenek. Šlo o klasickou rockovou operu v sedmdesátkovém stylu, kdy jedinec prochází světem plným svodů i nástrah a na konci je z něj úplně jiný člověk. V úplně první verzi psal Waters o sobě, až později na naléhání producenta Boba Ezrina příběh přepracoval. Hlavním hrdinou se stal fiktivní hudebník Pink, nicméně v sobě i tak nesl dvě reálné předlohy – minulost a obavy Waterse a křehkou hroutící se psychiku původního zpěváka Pink Floyd Syda Barretta.
Píseň, která dostala Pink Floyd na diskotéky.
Námět tedy kapela měla, teď bylo potřeba dát do kupy album. A vydat je pokud možno co nejrychleji, protože nad čtveřicí visel bankrot. Pink Floyd sice vydělávali dost, jenže svěřili peníze finančním odborníkům z Norton Warburg Group, kteří je nalili do rizikového kapitálu. Nejen že se investice nevrátila, ale složité finanční podmínky vedly k tomu, že kapela stála před hrozbou až 83% zdanění svých peněz. A ty už neměli. „Od té doby neexistuje ani jediná pence, kterou bych neodsouhlasil. Podepisuji každý šek a všechno pečlivě zkoumám,“ reflektoval tuto zkušenost David Gilmour. Skupina s finančníky rozvázala spolupráci a musela z bídné situace nějak vybruslit.
Řešením bylo opustit Británii, neboť se tím podle tehdejších zákonů vyvázali z povinnosti platit daně. Waters se přestěhoval do Švýcarska, Nick Mason do Francie a David Gilmour s Richardem Wrightem do Řecka. Ačkoli The Wall roztočili už v Anglii, nezbylo jim než desku dokončit v zahraničí. Volba padla na Super Bear Studios poblíž Nice. „Jako když zlobivé děti odejdou z pokoje plného nepořádku, přesně tak jsme za sebou nechali finanční problémy, aby je za nás vyřešili profesionálové,“ popsal ve své autobiografii bubeník Nick Mason.
Pedant Roger
Dnes by to nebyl problém, běžně vznikají nahrávky po stopách nabraných klidně na několika kontinentech. Jenže na konci osmdesátek šlo o složitý organizační proces, tuplem u tak ambiciózního alba, navíc nahrávaného hudebníky, kteří se mezi sebou už tehdy moc nemuseli. Problémy přidělal i Bob Ezrin, který tenkrát kvůli psychickým výkyvům občas chodil do studia pozdě a vytáčel tím úplně všechny zúčastněné. Především Waterse, který rozvrhl časovou osu nahrávání a pedantsky lpěl na jejím dodržování. Tím zadělal na bolestivý moment. Richard Wright se snažil zachránit manželství a chtěl s rodinou trávit co nejvíc času. Do Francie létal, jenom když musel nahrávat své party, a každé šoupání v kalendáři nesl tuze nelibě. Když odmítl kvůli několika hodinám nahrávání přerušit rodinnou dovolenou, rozhodl se Waters klávesistu definitivně vyhodit.
Navzdory původnímu nesouhlasu vydali Pink Floyd další singly.
„Řekl jsem (manažerovi) Stevu O’Rourkovi, aby Rickovi zavolal a řekl mu o nových plánech v nahrávání,“ vyprávěl Waters Marku Blakeovi při práci na jeho knize o Pink Floyd. „O pár dní později mi Steve volal a říká: ‚Našel jsem Ricka, je v Řecku. Mám ti vzkázat, ať si nasereš.‘ To byl okamžik, kdy mi došla trpělivost.“
Wright zmíněný citát rozporoval, údajně prý souhlasil a byl připravený odcestovat v novém termínu do Francie. Jenže bylo pozdě, Waters dlouholetého kolegu vyhodil, Pink Floyd album dotočili ve třech a Wright se k nim přidal až na turné jako doprovodný muzikant. Což vedlo mimochodem k zajímavé situaci. Pink Floyd z The Wall neměli téměř žádný zisk, protože vydělanými penězi spláceli nasekané dluhy. Wright už nebyl členem kapely, takže byl z dluhů vyvázán, a ještě mu kapela vyplácela honoráře coby doprovodnému muzikantovi.
James Guthrie, další z producentů The Wall, později potvrdil Watersovu dominanci nad vším a všemi: „Většina osobních problémů už existovala ještě před The Wall. Rozhodně Rogerův vztah k Rickovi, ale během nahrávání se všechno posunulo na další úroveň. Zažili jsme opravdu těžké chvíle, ale myslím, že ani v jednom případě nepřicházelo v úvahu, že by Roger album nedodělal. Je velmi silná osobnost, jen tak z něčeho neuhne. I kdybychom s tím všichni sekli a odešli ze studia, on by to stejně dokončil.“
Comfortably Numb, třetí singl z The Wall.
Bez singlu to nepůjde
Na desce bychom našli řadu silných skladeb, ale jedna se mezi nimi přece jen vyjímá. Čtyřminutová Another Brick in the Wall, Part 2. Pink Floyd vnímali album jako celek, konceptuální nahrávku, která se má poslouchat od začátku do konce, a nechtěli vůbec slyšet o nějakém vyzobávání skladeb pro singlové vydání. A už vůbec ne pro diskotéky. A přece se tak stalo.
Byl konec sedmdesátek, i pravověrní rockeři měli své disko hity. Rolling Stones Miss You, Kiss I Was Made for Lovin‘ You, Rod Stewart Do Ya Think I’m Sexy. A na řadě byli Pink Floyd, jakkoli šíleně to zní.
„Tohle jsem si vyloženě protlačil, protože jsem věděl, že jde o nezpochybnitelný hit,“ vzpomínal Bob Ezrin v rozhovoru pro kapelní fanzin Hey You. „Kapela nechtěla o singlu ani slyšet, jenže já se pohyboval ve světě, kde byly singly běžné, a tak jsem byl rozhodnutý jeden vydat. Pink Floyd nahráli jenom jednu sloku a jeden refrén a odmítali udělat víc. Tak jsem je zkopíroval, aby hrály dvakrát po sobě, a přidal děti. Ukázalo se to jako recept na vítězství.“
Ano, slavné dětské sbory jsou dílem producenta, nikoli nápadem Rogera Waterse. Ten sám přišel s tím, aby Ezrin desku produkoval, a tak se s ním moc nehádal, i když svou pozici mu nastínil jasně: „Dělej, jak chceš, ale nepočítej s tím, že tě uvedeme jako autora,“ řekl doslova na začátku spolupráce. Doteď nevíme, jestli se někdy Ezrinovi omluvil a uznal, že jeho tah se singlem svým způsobem zachránil celou kapelu.
Label řekl ne
Když měli totiž Pink Floyd dotočeno a kapela skladby přehrála vedení vydavatelství Columbia, odmítli manažeři desku vydat. Nevěřili obsahu, a navíc se jim nelíbilo pojetí konceptuálního dvojalba, což v jejich očích znamenalo jen vyšší náklady na výrobu a nižší prodeje. Souhlasili pod podmínkou, že kapele sníží podíl z práv, na což zase nehodlal přistoupit Waters. Jednání se zasekla na mrtvém bodě.
Situaci rozhýbal až úspěch singlu. Toho samého singlu, který kapela odmítla vydat a vlastně ho ani nenahrála, většinu Ezrin dodělal svými silami v rámci postprodukce. Another Brick in the Wall, Part. 2 se vyšplhala na první místa hitparád v Británii, Americe, Západním Německu a několika dalších zemích a začala se, jak Ezrin správně odhadl, hrát na diskotékách. Byl to nekompromisní úspěch, který vedení labelu přesvědčil, aby dalo vydání The Wall zelenou.
Když album 30. listopadu 1979 vyšlo, byl to komerční úspěch obřích rozměrů. Dodnes jde po The Dark Side of the Moon o druhou nejprodávanější desku Pink Floyd. Ale jak už to tak bývá, a v této rubrice s příběhy slavných nahrávek to vídáme často, tehdejší kritika reagovala smíšeně. Zatímco v Rolling Stone byli nadšení, The Village Voice označil album za „pitomou napodobeninu rockové epiky“ a v Melody Makeru napsali, že zkrátka neví, jestli je ta deska geniální nebo strašná. Rozpaky budila zejména zvuková roztříštěnost, na osmdesáti minutách kromě písní a vrcholné pinkfloydovské instrumentality zní i hodně zvukových předělů a ruchů, které dávají smysl jen při uceleném a soustředěném poslechu, jinak působí jako přeplácaná vata. Nicméně po pětačtyřiceti letech už si na výtky tehdejší kritiky nikdo nevzpomene. Zůstala nám silná rocková opera s odstupem času hodnocená jako jedna z nejzásadnějších nahrávek rockové historie. Kdo by to rozporoval?
Nechme to být
Vše výše zmíněné dává dohromady obrázek geniální kapely, jíž pomalu prostupují trhliny. Osobní rozbroje, bobtnající ega, perfekcionismus kombinovaný s megalomanstvím, tahanice mezi sebou i s vydavatelstvím, to všechno postupně v Pink Floyd vytvářelo nepříjemnou atmosféru, která vyvrcholila v roce 1983 posledním albem ve slavné sestavě The Final Cut a následným odchodem Rogera Waterse.
Nebyla to však žádná náhlá gradace, problémy si s sebou táhla skupina už roky. Citujme ještě jednou Boba Ezrina, když dostal otázku, zda by šla The Wall udělat lépe: „Když se na to podíváte zpětně, vždycky najdete něco, co byste zlepšili. Hlavní je, že to album funguje jako celek. Vypráví příběh velmi atmosférickým způsobem a najdete tam několik opravdu výjimečných skladeb. Řekl bych, že by bylo hezké, kdyby nahrávali víc společně jako normální kapela. Jenže tehdy byli v situaci, kdy to zkrátka už nebylo možné. A kdo ví, kdyby přece jen byli tehdy ve studiu víc spolu, třeba by to jen věci zhoršilo. Nechme tu desku být tak, jak je.“
O tři roky později přišel stejnojmenný film.